„Limity jsme my“ překrucují pravdu, případně rovnou lžou

Pohled na stránky zvoucí na protiuhelné akce tento víkend je pohledem do dogmatického světa zelené pravdy. Jenže pravda nemůže být zelená, ale jen pravdivá.

Tento víkend má být Akčním víkendem pod heslem Konec uhlí Teď. Stránky s pozvánkou na akci jsou plné demagogie i nepokrytých lží. Neuškodí proto se na některé obzvlášť povedené výroky podívat blíž.

Hned na z kraje stránky (zde) se čtenář dozvídá, že „Vláda po několikaměsíční přestávce svolala uhelnou komisi, ve které mají převážně politici a zástupci uhlobaronů rozhodnout o datu konce uhlí.“ Z dikce věty to vypadá, jako by komise několik měsíců nic nedělala. Jenže to není pravda. V období koronavirové karantény pracovaly její pracovní skupiny takříkajíc na distanc, prostřednictvím elektronické komunikace. To sice není to samé, jako setkávat se tváří v tvář, ale práce se každopádně nezastavila. Dokládají to i rozhovory iUHLI.cz s jejími členy, včetně obou zástupců aktivistů. Jiří Koželouh z Hnutí Duha přímo řekl, že karanténa práci komise moc nezdrží. Rozhovory jsou k přečtení zde. Po skončení karantény se Uhelná komise sešla hned na začátku června v prunéřovské elektrárně, která právě končila provoz.

Čtěte také:
Stabilita výroby z OZE je iluze
Havlíček: Jádro zajistí energetickou soběstačnost

„Konec uhlí vláda plánuje společně s majiteli energetických firem zcela bez lidí z uhelných oblastí. Tyto firmy chtějí uhelný průmysl udržet při životě co nejdéle a svou dominanci pojistit stavbou nových jaderných reaktorů.“ Ani tohle tvrzení nemá se skutečností mnoho společného. Stejně jako předchozí citace totiž i tato vysloveně lže o složení Uhelné komise.

Mezi jejími 17členy (zde) není žádný „uhlobaron“, jen předseda představenstva Zaměstnavatelského svazu důlního a naftového průmyslu, Zdeněk Osner a také místopředseda Českomoravské komory odborových svazů a člen komise Jaromír Franta, zaměstnanec společnosti Sev.en energy. Tato společnost sice vlastní uhelné doly, ale na účasti odboráře z řad horníků není nic divného, stejně jako na účasti zástupce důlních firem. Vždyť aktivisté, u kterých je nakonec vždy poněkud otázkou, za kolik lidí vlastně mluví, mají v komisi dva zástupce se stejným cílem, kdežto Osnera a Franta reprezentují každý vzájemně poněkud odlišné skupiny. Kromě toho je v Komisi i šéf ČEZ Daniel Beneš, který je delegovaný za Svaz průmyslu a dopravy a navíc jeho firma má na starosti většinu české produkce elektřiny. Zástupci lidí z uhelných oblastí jsou v komisi také – jedna hejtmanka a dva náměstci hejtmanů, reprezentující všechny tři uhelné regiony v republice.

„Stejně tak chceme demokratizaci energetiky, tedy přechod na obnovitelné zdroje ve vlastnictví obcí, komunit a družstev.“ V tomto se aktivisté dožadují něčeho, v čem jim nikdo nebrání. Stačí, když přesvědčí lidi ve své obci, komunitě či družstvu a můžou si pořídit zdroj elektřiny. Jaký bude a jakou bude mít kapacitu, záleží především na tom, kolik se do něj rozhodnou investovat. V Jindřichovicích pod Smrkem stojí dva obecní větrníky už dlouhé roky. A pokud se budou aktivisté chtít zříct připojení sídla své komunity k rozvodné síti, těžko jim v tom někdo bude bránit. Ale možná je problém v tom, že chtějí, aby stát zdroje postavil a pak je předal aktivistům, dožadujícím se demokratizace energetiky?

„Také se plánujeme zapojit do akcí a protestů proti způsobu, jakým vláda řeší současné sucho. Jednou z hlavních příčin sucha totiž je klimatická krize způsobená spalováním uhlí a jiných fosilních paliv.“ Poslední kousek ukazuje, že si aktivisté jsou dobře vědomi toho, že lidi pálí jiné problémy, než jejich indiferentní „boj za klima“. Proto chtějí své portfolio rozšířit i o agendu sucha, protože podle nich jej způsobuje jimi vzývaná klimatická změna. Jenže veškerá dostupná data potvrzují, že srážek je plus minus stejně, ale půda není schopná je pojmout (např. zde agrární analytik a provozovatel portálu Naše voda Petr Havel). Čili cpát do aktivit proti suchu snahu o ukončení používání uhlí nedává valného smyslu. Ostatně jako většina aktivit ekologistických aktivistů. Včetně lezení na důlní stroje. I když to vlastně smysl má. Ostatním aktivistům to dokazuje, že se „něco děje“. Ostatním lidem to pak ukazuje, co se od aktivistů dá čekat.