Doba čtení:6 m, 34 s
EU nevyřeší celosvětové emise CO2, ty stále rostou. K jejich poklesu povedou jen investice mimo Evropu. Podle Jaroslava Míla by k tomu stačila čtvrtina peněz, které se kvůli CO2 nyní investují v EU.
EU je nyní přesvědčena o tom, že energetiku můžou táhnout občasné zdroje energie, doplněné bateriovými úložišti a výrobou zeleného vodíku. „Je to extrémně drahý model pro spotřebitele. Je to model, ve kterém nedochází k zásadnímu snižování emisí CO2 a v neposlední řadě je to model, který Evropě nezajišťuje vyšší úroveň energetické bezpečnosti v krizových stavech,“ říká v druhé části našeho rozhovoru Jaroslav Míl, bývalý generální ředitel ČEZ, prezident Svazu průmyslu a dopravy a vládní zmocněnec pro jadernou energetiku.
Došlo i na požadovanou závislost na importu, emise oxidu uhličitého, emisní povolenky, environmentalismus, nebo na to, kdy opravdu v Česku skončí uhlí. I na to, že využití plynu je potřeba minimalizovat z emisních, bezpečnostních a strategických důvodů.
Česko sice ještě v současnosti elektřinu vyváží, ale již v roce 2025 se máme stát závislými na jejím dovozu. Nejen europoslanci Mikuláš Peksa a Luděk Niedermayer v té souvislosti tvrdí, že dovoz elektřiny je řešením, že není potřeba stavět nové velké zdroje (např. zde a zde). Je to pro Česko bezpečné?
To, že budeme dovozci, se ví od roku 2019, kdy jsme tyto zprávy ČEPS prezentovali tehdejším představitelům vlády, opozice, poslancům českého a Evropského parlamentu. V neposlední řadě i médiím a veřejnosti. Potíž je, že to všichni ignorovali a my promarnili tři roky. Dnes se všichni tváří akčně a alarmují na poplach, ale to neznamená, že se něco změní. Názory o tom, že bychom měli v tak velkém objemu dovážet elektrickou energii, vychází z titulkových znalostí energetiky jako odvětví, ignorování základních zákonů elektrotechniky, neznalosti konkrétních bilancí evropských zemí a ani jejich struktury, a především pak z nezájmu o energetickou bezpečnost ČR.
Většina europolitiků sází na to, že v EU můžou energetiku táhnout občasné zdroje energie (OZE), včetně hydroelektráren a bioplynu, doplněných bateriovými úložišti a výrobou zeleného vodíku. Je to podle vás životaschopný model?
Je to extrémně drahý model pro spotřebitele. Je to model, ve kterém nedochází k zásadnímu snižování emisí CO2 a v neposlední řadě je to model, který Evropě nezajišťuje vyšší úroveň energetické bezpečnosti v krizových stavech. Vodík by mohl mít smysl v případě přechodu osobní automobilové dopravy na vodík, a ne na zvolený systém baterií.
Debata o dělení vodíku podle jeho barev je jen odvádění pozornosti od faktu, že není vyřešena celá vodíková technologie, účinnost energetické přeměny a ekonomická smysluplnost daného rozhodnutí. S ohledem na diskuze o „červeném“ vodíku je zřejmé, že vše směřuje k vytvoření nástroje na ovlivňování konkurenceschopnosti a životní úrovně v jednotlivých zemích EU rozdílně podle geopolitických preferencí tvůrců tohoto modelu.
V Česku stále hraje klíčovou úlohu uhlí, kdy a čím ho bude možné efektivně nahradit? Považujete za rozumné, že by vláda ráda s uhlím skončila už v roce 2033, tedy v horizontu, který energetici považují za zcela nereálný?
Ukončení využívání uhlí v roce 2033 narazí na realitu a určitě dojde k posunu. Jedinou náhradou je pro nejbližších pět až 20 let pouze plyn. Zarážející je nezájem o životní prostředí a emise CO2, protože plyn z LNG má určitě emisní stopu plně srovnatelnou s uhelnými zdroji. Držel bych se termínu 2038 s tím, že se může snadno stát, že i toto datum bude nutno posunout.
Takže původně zamýšlený přechod na plyn – který z hlediska oxidu uhličitého nedává naprosto žádný smysl – je stále na pořadu dne?
Je na pořadu dne a dojde k němu, protože při tak velkém rozsahu fotovoltaiky a větrných elektráren jak je postupně realizován nám nic jiného nezbude. Přečerpávací vodní elektrárny nikdo nepostaví, baterie tento problém nevyřeší a vodík bude v Německu vždy vyráběn levněji než v ČR. Jde jen o to, aby bylo využití plynu minimalizováno.
Aktivistický tábor se v poslední době pustil do podávání „klimatických“ žalob. Jejich cílem je co nejrychlejší ukončení spalování uhlí, ropy i plynu, v důsledku i dřeva či celkově biomasy. Nejnověji v Rakousku žaluje vládu skupina dětí, z nichž nejmladším je pět let. Státy v EU přitom „pro udržení klimatu“ dělají nejvíc na světě….
Zelené aktivity, především protijaderné, financovalo hlavně Rusko. Již v roce 1978 napsal ruský akademik a disident Andrej Sacharov slavnou esej „Jaderná energetika a svoboda Západu“. Jasně formuloval nutnost energetické bezpečnosti západu, když napsal „Ten, kdo vám může odepřít elektřinu, kdo drží prst na životně důležitých dodávkách energie, ten vás může snadno zotročit. V sovětské doktríně ropa a plyn nahradily tanky a děla“.
Zelené aktivity ignorují to, že ve světě o desítky procent stoupla výroba elektřiny z uhelných zdrojů. Představa, že Evropa vyřeší celosvětovou výši emisí oxidu uhličitého, je iluzí. Za stovky či spíše tisíce miliard euro, které Evropa investuje, bude pokles emisí z celosvětového hlediska zcela nezajímavý. Za posledních 20 let snížila EU27 emise CO₂ o 1,14 miliardy tun. Světové roční emise CO₂ přitom od roku 1991 stouply o 13,88 miliardy tun.
Investice, které by vedly k poklesu o násobky toho, co realizovala EU, se musí dělat mimo Evropu a jsem přesvědčen, že by stačila čtvrtina finančních prostředků, které dnes Evropa investuje. Nedávno jsem četl velmi pěkné vyjádření, které hodnotilo potřebu víry, kterou lidstvo po tisíce let má. Ve vyspělých zemích dochází k úbytku věřících, kteří se hlásí k určitému náboženství. Tento nový prostor je ovšem nahrazován novou vírou. Vírou v enviromentalismus, a to bez ohledu na důsledky. Kdo má jiný, byť jen částečně odlišný názor je automaticky ostrakizován.
Mezi „klimatické aktivity“ EU patří i emisní povolenky. Plní svůj účel – motivovat ke snižování emisí CO2, nebo ne? Je správné, že s nimi mohou obchodovat i firmy mimo sektory, jež je musí platit?
Emisní povolenky byly a jsou chybně vytvořený produkt. Šetření Evropské komise prokázalo manipulaci s jejich cenou na burze. Šetření Evropského účetního dvora mimo jiné konstatovalo, že žádný transparentní a funkční evropský trh s energiemi neexistoval, ale potvrdilo, že existují dílčí obchodní zóny. Nic se nezměnilo.
Když už nechceme fungovat na principu technických a technologických norem vedoucích k ochraně životního prostředí, tak by emisní povolenky měly být nahrazeny předvídatelnými a definovanými platbami za emise CO2 v horizontu pěti až 30 ti let tak, aby se výrobci mohli přizpůsobit. Tedy něco jako forma daně. Zároveň mělo být od samého počátku uplatněno emisní clo na dovážené výrobky ze zemí, kde nejsou naše standardy ochrany životního prostředí a emisí naplňovány.
To se nestalo a důsledky ztráty evropské konkurenceschopnosti, cenových distorzí, růstu energetické chudoby a vývozu emisí do třetích zemí jsme mohli za posledních 15 let přímo zažít. Protože emisní povolenky jsou velmi dobrý byznys, zůstanou zachovány. Nicméně potom by stejně jako dodávky elektrické energie, plynu a podobně, měly být tyto komodity obchodovány jen těmi, kterých se přímo týkají. To, že tento názor bude kritizován, celkem očekávám, ale nevidím důvod, proč by na spekulace nejen finančních investorů s finančními instrumenty nahrazujícími skutečné emise, či reálnou dodávku energie, vedoucí k růstu cen, měli doplácet spotřebitelé a daňoví poplatníci.
První část rozhovoru si můžete přečíst zde.
Jaroslav Míl (64), absolvent ČVUT, pracoval na různých pozicích v ČEZ, pro britskou International Power řídil elektrárnu Opatovice, odkud se vrátil do ČEZ jako jeho generální ředitel. Působil v představenstvu Slovenských elektráren, vedl tým Evropské komise k posouzení výstavby termojaderného reaktoru ITER, byl členem představenstva největší ruské černouhelné společnosti SUEK. Byl také dvě funkční období prezidentem Svazu průmyslu a dopravy, členem rady vlády pro surovinovou politiku, byl také v radě vlády pro výzkum vývoj a inovace. Jeho posledním vládním angažmá byl post vládního zmocněnce pro jadernou energetiku. Několikrát měl odmítnout nabídku stát se ministrem průmyslu.