Ministr Brabec spolkl vějičku aktivistů

Ministr životního prostředí Richard Brabec podepsal Klimatický příslib mládeži OSN. Tu reprezentují alarmistické nátlakové skupiny.

Jsou „klimatické“ zájmy mladých lidí jiné, než starých lidí? Brání něco mladým, aby se angažovali ve standardní politice a prosazovali své zájmy touto cestou? Není „Klimatický příslib mládeži“ pouze dalším výtahem pro zájmy aktivistických skupin, podporovaných lobby firem, podnikajících v „zelených“ technologiích?

Čtěte také:
Co se o obnovitelných zdrojích neříká a nepíše I.
Německo má vodíkový plán

Ministr životního prostředí Richard Brabec podepsal dokument, který je plný floskulí typu „hluboké znepokojení“. Z jeho dikce je zřejmé, že jde jen o další berličku, kterou se mohou ohánět aktivisté. Neobsahuje totiž vůbec žádné konkrétní závazky, nebo popis mechanismů proklamovaného zapojení mladé generace. Vykládat se dá prakticky jakkoli. O podepsaném dokumentu si můžete udělat vlastní představu zde (na konci článku).

„Zahrnout mladé lidi do svých národních klimatických politik,“ se podle tiskových materiálů k podpisu závazku zavázalo již 70 států. „V Irsku na základě příslibu vznikla nezávislá Mládežnická klimatická rada, která vypracovává konkrétní požadavky a komunikuje je přímo vládě,“ uvádí dále zpráva.

Již z těchto vět je evidentní, co je skutečným důvodem vzniku Příslibu. Za prvé: mezi mladými lidmi má ekologistická církev daleko více příznivců, kterými se dá snadno manipulovat. Což dokazuje například loňský rozmach „Fridays for future“, který jsme zaznamenali i v tuzemsku. Tyto aktivity dávají zelené církvi velký prostor k nátlaku na vlády. Teď pro svůj nátlak získávají další nástroj – podepsali jste, že nás do klimatické politiky zapojíte, tak poslouchejte, co chceme. Za druhé: cílem v žádném případě není nějaká skutečná diskuze o tom, co je a co není možné či snad hledání bezpečně fungujících řešení. Cílem je pouze přicházet s dalšími a dalšími požadavky. Prostě diktovat. Přesně to totiž znamená věta, týkající se irské Mládežnické klimatické rady.

Příslib zcela ignoruje skutečnost, že na světě nežijí jen mladí lidé, ale také lidé středního a vyššího věku. Navíc tak nějak mimochodem podsouvá dojem, že tyhle neuvedené skupiny jdou proti mladým lidem, neboť jejich zájmy jsou „jiné“. Jenže ony jiné nejsou. Všichni totiž chtějí mít k dispozici elektřinu. Což je to, oč v důsledku především jde. Jen jedni ji, na základě netrpělivosti mládí, nebo z nutkání své víry, chtějí mít čistou a bezemisní hned. Ti druzí by ji takovou měli rádi také, ale respektují technologické možnosti. To je podstatou sporu.

Ty první podporuje snaha firem podnikajících v „zeleném“ byznysu, která samozřejmě má bytostný zájem na tom, aby prodávala své výrobky a služby. Ty druhé, zdá se, nepodporuje celkem nikdo. Tedy kromě samotné reality, kterou však ti první vytrvale ignorují, nebo překrucují. Ti první chtějí, kromě energetiky, změnit také společenský systém v evropských zemích a pokud možno i v USA. Ti druzí chtějí normálně žít a s přírodou vycházet prostřednictvím kompromisů. A mezi těmi druhými jsou také mladí lidé, stejně jako jsou staří lidé mezi těmi prvními.

Vytváření dalších nátlakových prostředků, jako je ministrem Brabcem podepsaný Příslib, není cestou ke společenské dohodě a shodě. Je to pouze prostředek k tomu, aby se prosadilo to, co za dohodu považují příslušníci zelené církve.

Pro řešení situace vzniklé oteplováním nejsou potřeba Přísliby, nebo nátlakové akce. Pro to je potřeba, aby vlády daly prostor lidem, kteří nacházejí konkrétní funkční a bezpečné cesty, ne aby ustupovaly zaslepencům.