Náraz na limity: Plyn v emisích střídá uhlí

Plyn již může v EU za víc emisí CO2, než uhlí. A to jen podle povolenek. Při započítání emisí metanu při těžbě a přepravě, by jeho emisní zátěž zvýšila téměř o polovinu. „Uhelné“ státy se dostávají do slepé uličky.

EU nutí členské země k rychlému ukončení používání uhlí. Jenže dostatečně spolehlivá náhradní technologie není k dispozici. S výjimkou plynu. Ale celkové emise plynu jsou zcela srovnatelné s těmi z pálení uhlí. To znamená, že z hlediska uvolňování oxidu uhličitého přechod na plyn nic neřeší. Situaci přibližuje studie britského think tanku Ember (zde).

Čtěte také:
IEA chce stopku pro investice do uhlí, plynu a ropy
Šálek: Násilný přechod na plyn je nelogický

Zpráva Emberu ukazuje za posledních sedmi let příkrý pokles emisí z černého uhlí a výrazný pokles emisí z uhlí hnědého. Jen v roce 2019 o 25 a 23 procent. Což – mimochodem – jasně ukazuje, jak je klimatická propaganda pokřivená. Protože informace tohoto typu se v médiích objevují jen zřídka.

Logické by tedy nyní bylo, soustředit se na snižování emisí z plynových zdrojů. Tím spíš, že celkové skleníkové emise z plynu (včetně těžby a přepravy) jsou zcela souměřitelné s těmi z uhlí. Jenže to současně naráží na technologické limity. Vlády totiž jednoduše nemůžou přistoupit na zelené požadavky Bruselu. Určitě ne do té doby, dokud nebude k dispozici spolehlivě fungující technika výroby elektřiny (a tepla), která je schopná fungovat nezávisle na počasí. Takže zcela logicky chtějí plyn, protože uhlí bylo dosud hlavním cílem klimatistů. Neboť jádro, jež je skutečně bezemisním zdrojem, navíc kapacitním a spolehlivým, vyžaduje na stavbu více času, než je nyní zelená lobby ochotná poskytnout.

V podstatě se tak EU dostává z jiné strany ke stejnému výsledku: produkci CO2 evidentně není možné bezpečně srazit na nulu tak rychle, jak požaduje Zelená fronta. Protože fotovoltaika ani vítr nejsou permanentně dodávajícími zdroji. Jejich limity velmi přesvědčivě vykreslují on-line grafy německé zelené organizace Agora Energiewende. Podle jejích údajů například letos v květnu ani v jednu chvíli nedodávaly OZE v Německu tolik elektřiny, kolik země potřebovala (zde). A to již Německo má v OZE vyšší instalovaný výkon, než v konvenčních zdrojích. Investice do výstavby těchto OZE a jejich infrastruktury jsou navíc obrovské a bez byrokratických zásahů stále nedávají ekonomický smysl. Další obrovské investice přitom vyžadují bateriová úložiště. Bez nich bude v noci, za bezvětří, nebo při oblačnosti elektřina z OZE chybět úplně.

Takže rozmáhající se poplach okolo emisí zemního plynu vlastně nedává smysl. Protože jestli nechceme uhlí, nemáme po ruce žádnou jinou rychle dostupnou náhradu. Prostě buď budeme provozovat uhlí i plyn, nebo jen plyn. Případně jen uhlí. A tohle budeme co nejrychleji doplňovat jádrem a smysluplně obnovitelnými zdroji a fosilní zdroje budeme odstavovat až na základě nových kapacit. Jenže zisky, které nabízí podpora OZE jejím provozovatelům jsou tak výhodné a tak zaručené, že to přehluší jakékoli faktické argumenty. Zelená propaganda tedy pojede dál a její intenzita dokonce ještě poroste. Protože ji kromě nepředstavitelných zisků pohání také dogmatická ideologie. Jež je, jako každá taková, zaslepená. Proto mladí redaktoři odmítají kriticky myslet a brát v úvahu všechna dostupná fakta. Ze stejného důvodu jim to mladí editoři dovolují. A politici, mezi kterými zoufale chybí skutečné osobnosti, se podle toho řídí. Protože se to přeci píše v novinách. A dřív nebo později se tenhle názor podaří vnutit většině lidí.

Přitom by stačilo, kdyby se novináři – tak jak by měli – začali konečně zelené lobby ptát. Na to, kolik to opravdu celé bude stát. Kde na to vezmeme peníze? Kdy je splatíme? Co se bude dít, když bude v zimě měsíc pod mrakem a ještě nebude foukat vítr? Opravdu bude spolehlivě bezpečné přepravovat elektřinu přes půlku či celou Evropu? Co nebude fungovat při blackoutu? Jak dlouho by mohl blackout trvat?

To všechno jsou zcela legitimní otázky. Cílem rozjíždějící se debaty o tom, že z plynu je už víc emisí než z uhlí, bude těmto otázkám předejít a překrýt je informační mlhou. O všem tomu, abychom našli a nasadili spolehlivé zdroje energií, které si můžeme dovolit a jež zatěžují planetu co nejméně, to nepomůže ani v nejmenším. Pomůže to jen bankovním kontům těch, kteří s bezuhlíkovou budoucností spojili své podnikání.

Devět evropských zemí s téměř 101 milionem lidí (Polsko, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Kypr, Řecko, Maďarsko, Malta a Rumunsko) tak dál bude čelit tlaku z Bruselu, který nechce na plynové zdroje finančně přispívat. (Což názorně ukazuje, proč je špatné si zvyknout na to, že na všechno jsou dotace.) Brusel je ochoten uvažovat jen o podpoře plynových elektráren, jež splní přísné emisní požadavky. Ty navržené ovšem zástupci „uhelné devítky“ označili za technicky nedosažitelné (zde).

Zpráva spolku Ember tak neidentifikovala nového hlavního oxidového nepřítele po uhlí. Spíš identifikovala jako hlavního nepřítele bezohledně dogmatické orgány EU, které ženou do slepé uličky státy, jež jsou historicky více závislé na výrobě elektřiny z uhlí. Sto milionů lidí ve zmíněných státech přitom představuje téměř čtvrtinu populace v EU. To je množství, které nelze přehlížet. Určitě ne bez následků.