Ohlédnutí za rokem 2020

V energetice loni ideologie a demagogie vítězily nad rozumem. Už několikátý rok v řadě. Takže už by to chtělo rozumu začít pomáhat. Jestli o tom pochybujete, nabízíme pár příkladů z letošního roku.

Začněme dobrými zprávami. V uplynulém roce jsme měli, nejen v Česku, ale i napříč Evropou dostatek elektřiny a tepla, jakož i plynu, benzínu a nafty. Pokud někdo nutně potřebuje srovnávat již na tomto místě, nechť si porovná energetický komfort Česka a Kalifornie (zde a zde). Tuzemská uhelná komise doporučuje vládě, aby za termín českého uhelného exitu stanovila rok 2038 za předpokladu, že vznikne dost náhradních kapacit. Ač se to ekologistům hrubě nelíbí, je to vítězství rozumu.  Protože stabilní a řiditelná náhrada asi 40 procent zdrojů chvíli potrvá. A také bude něco stát. Tohle vítězství rozumu sice není stoprocentní, ale dává naději na to, že ekologistická klika u nás svoji diktaturu nemusí zavést. (Pokud jí to ovšem voliči na podzim neposvětí.)

Čtěte také:
Co dostáváme za drahou elektřinu?
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Česko se také nepřipojilo k zemím, jež se rozhodly oznámit termín, kdy skončí s prodejem automobilů se spalovacími motory. A česká vláda se nevzdala jaderné energetiky, přestože její podpora v Bruselu není zdaleka jednoznačná.

Další zprávy z energetiky už však za dobré lze označit jen stěží. Především až raketový růst cen emisních povolenek si začal vybírat svou daň už i v Česku. Ekologisté to redaktorům novin prezentují jako ukázku působení „trhu“. A redaktoři vesele píší o tom, že uhlí už se nevyplatí. Jen přitom zapomínají, že emisní povolenky jsou umělým prostředkem, který trh zcela deformuje. Svou nepředvídatelností navíc tento prostředek žene energetické firmy do slepých uliček, což s sebou nese další a další problémy a nejistotu, leč žádná skutečně funkční řešení. Praktickou ukázkou toho je, že provoz plynových zdrojů emisní povolenky zatěžují místy natolik, že jejich ekonomika je horší, než v případě těch uhelných. Což staví (nejen) české úvahy o tom, že uhlí alespoň na přechodnou dobu nahradí plyn, to podivného světla. Protože se samozřejmě nabízí otázka, zda má tedy vůbec nějaký smysl zavírat uhelné zdroje a stavět plynové, když jejich ekonomika bude – kvůli povolenkám – stejně problematická? Tím spíš, jestli je pravda (a zdá se, že je), že celkové emise CO2 z těžby, dopravy a pálení zemního plynu jsou srovnatelné s těmi vzniklými z uhlí (zde). Jenže jiný spolehlivý zdroj, kromě jádra, už k dispozici není. Rozum dostává na frak. Ideolog či ortodoxní zelený věřící jásá.

Dalším dokladem toho, jak se dá potlačovat rozum spolu s veškerými znalostmi a zkušenostmi je podzimní zvýšení „klimatického závazku“ EU snížit do roku 2030 produkci oxidu uhličitého v členských zemích o 55 procent oproti roku 1990. Místo původně plánovaných 40 procent, což již samo o sobě představovalo pořádný oříšek. Jak toho dosáhnout a kolik to bude stát, většinu poslanců v europarlamentu nezajímá. Proč také? Vždyť není v EU jediný člen, který by měl problém s tím, aby si půjčil. Znovu a znovu. Mimochodem, český dluh se po dlouholetém otálení letos již dostal přes hranici dvou bilionů. A vadí to někomu?

Ostatně dluhy a deformace trhu, de facto již jeho řízení, jsou společným jmenovatelem energetických kroků Evropské komise a Evropského parlamentu za souhlasu prezidentů, nebo premiérů v Evropské radě. Souhlas těch hlav států, které nejsou zelené, nebo ne zelenou víru nepřestoupily, je přitom ze všeho nejméně pochopitelný…  Dalším společným jmenovatelem energetické (čili „klimatické“) politiky EU je odmítnutí jakýchkoli argumentů postavených na rozumu a vědeckém poznání. Určující je už zase víra. Takže se rozhoduje s vírou, že „ono to nějak půjde“.

Je to dobře vidět například na otázce energetické chudoby, kterou se v Bruselu nikdo nezabývá. Přitom skutečnost, že celá zelená víra zdražuje energie, je obecně známá. Jen si zatím nikdo netroufá odhadovat, kam až ceny vyžene unijní Green Deal. Takže se zatím nedá nijak odhadovat, kolik lidí bude časem muset omezovat používání elektřiny nebo tepla, protože si je nebude moci dovolit. Zatím se zřejmě doufá, že to nějak dopadne. Když ne, tak se „něco“ vymyslí. Že by stanovení cen?

Unijní přístup, postavený na slepé víře se samozřejmě přenáší i do jiných oblastí života, než je určující energetika.  Mám tím na mysli třeba používání slova popírač. Desítky let patřilo jen těm, kteří popírali nepopiratelnou smrt šesti a půl milionu Židů v koncentračních táborech nacistického Německa. A tohle slovo byl vždy těžký kalibr, vlastně diagnóza. Zkrátka slovo, které není radno devalvovat.

No, najednou máme popírače klimatické změny. Cílem zavedení tohoto termínu v médiích samozřejmě není nic jiného, než dehonestace každého, kdo bezvýhradně nesouhlasí s tím, že za změny klimatu může člověk. Pokud chcete příklad zneužití slova se silným významem, tak tady jej máte. A když už se jednou „popírač“ dostal do slovníku neolevičáků či progresivistů, tak nám redaktoři honem zavedli i popírače kovidu, nebo dokonce roušek. Poselství je ve obou případech stejné. Máš jiný názor, nevěříš vládě? Pak patříš do stejného pytle jako ti, kteří popírají existenci největšího zločinu v dějinách evropských zemí. Nebo je popírač klimatické změny nějaká mírnější kategorie? Každopádně je na takového člověka potřeba dát si pozor. Dívat se na něj skrz prsty. Raději ho nikam nezvat a jeho názory, pokud už zveřejnit, tak s patřičně dehonestujícím uvedením, nebo dovětkem.

O tom, jak v Bruselu a v členských zemích EU letos vítězil nerozum, zvrácená víra a demagogie, by se dalo psát ještě dlouho, bohužel. Naštěstí ještě není všem dnům konec.

Na podzim například vznikl think-tank Realistická energetika a ekologie (zde). Ten na základě výpočtů, fyzikálních zákonů a informací z praxe vysvětluje, proč jsou recepty zelených ideologů nereálné a vpravdě do pekla vedoucí. To v tuzemsku velice chybělo, protože ti kdož mají co říct a nesouhlasí se ekologisty a zelenou lobby, se neměli kde shromáždit. Nyní už mají. Nástup zelené diktatury se ještě dá zastavit. Nebo alespoň korigovat.