OZE: Nejde o maximum výroby, ale o kontinuitu

Aktivistické weby i média hlavního proudu s oblibou zveřejňují zprávy o tom, že podle statistik obnovitelné zdroje vyrobily víc, než uhelné zdroje. Jenže tohle kritérium je úplně umělé.

Kontinuita a spolehlivost dodávek, to je správná soutěžní disciplína pro obnovitelné zdroje (OZE). V síti potřebujeme mít dostatek elektřiny pořád, nikoli jen v době, kdy svítí slunce, nebo fouká vítr. Takže oblíbené údaje o tom, o kolik OZE v prvním čtvrtletí, v uplynulém týdnu, nebo za jiné časové období vyrobily víc elektřiny než v předchozím období, případně že se z OZE vyrobilo víc elektřiny než z uhlí, nevypovídají o reálném přínosu těchto zdrojů mnoho. Tyhle údaje totiž spokojenost lidí s dodávkou elektřiny nezajistí.

Čtěte také:
Stabilita výroby z OZE je iluze
Jak „zelené investice“ zachrání evropskou ekonomiku?

Spokojenost lidí s dodávkou elektřiny zajistí pouze její nepřetržitost. Což je právě to, co OZE garantovat nemohou. Aktivisté a zelení lobbisté tenhle nezvratný fakt samozřejmě vší mocí ignorují, protože připuštěním takové debaty by se dostali tam, kde pod jejich nohami nebude ani ten tenký led. I proto raději zásobují média zavádějícími údaji o tom, jak v úterý, nebo jindy obnovitelné zdroje vyrobily X procent elektřiny. Nikdy však nevydají zprávu typu „za prosinec OZE vyrobily jen zlomek svého instalovaného výkonu“, nebo „včera OZE nedodaly do sítě vůbec nic“. Bez ohledu na to, že by to vůbec nebyla výjimečná zpráva.

Kontinuální spotřeba elektřiny vyžaduje kontinuální dodávku elektřiny, kterou jsou bez ohledu na klimatické podmínky či denní dobu schopné zajistit v tuzemsku jen klasické zdroje: uhlí, plyn, jádro.

Dokud konstatování této prosté skutečnosti neovládne diskuzi o budoucnosti české i evropské energetiky a průmyslu, nemůže z ní vzejít žádný odpovědný závěr. Protože kontinuální dodávka elektřiny v množství požadovaném odběrateli je jedním ze základních pilířů života v euroamerickém prostoru. Regulace odběru kvůli slabé výrobě elektřiny je v první polovině 21. století nemyslitelná. Což je také důvod, proč aktivisté ani zelení poslanci nereagovali na zprávu ČEPS o tom, že budeme muset elektřinu dovážet již od roku 2025 (zde), ani na zprávu o tom, kolik elektřiny bude muset Česko dovážet v roce 2040, pokud bude odstavovat své fosilní kapacity (zde). Protože závislost na dovozu elektřiny, navíc ještě na velké vzdálenosti, neboť v blízkých vzdálenostech volná elektřina nebude, představuje právě riziko regulace odběru elektřiny.

Příznivci OZE jistě s chutí oslaví další dny, ve kterých jejich zdroje překonají nějaký další milník. Ale důvody k veřejné oslavě budou mít až ve chvíli, kdy obnovitelné zdroje budou schopné zajistit kontinuální dodávku elektřiny dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu. Až na takové zdroje můžou sázet odpovědní politici. Ostatně právě proto takoví politici stále sázejí na uhlí, jádro a plyn a k tomu nijak nebrání rozvoji OZE. Což je ovšem pro zelené lobbisty málo. Proto tlačí na méně odpovědné politiky, aby podpořili sázku na nestabilní zdroje energie.

Zajímalo by mě, zda někdy napadlo poslance, kteří zelenému lobbingu podléhají, jak asi působí na lidi jejich jednání, vycházející z popírání všeobecně známých přírodních zákonů?