Doba čtení:3 m, 24 s
Francouzský prezident vyzval k zastavení zeleného sprintu. Sesypaly se na něj hromy a blesky. Neoprávněně.
Emmanuel Macron udělal možná nejodvážnější krok své kariéry a vyzval unii k tomu, aby přestala přijímat stále nová a nová zelená nařízení (zde). Nevyzval přitom k rušení těch již přijatých. Jen navrhl zvolnit tempo. Vychází přitom z toho, že míra zelené „klimatické“ regulace je v EU s náskokem největší na světě. Dva největší emitenti CO2, Čína a již také notně klimatické USA se v pofidérním klimatickém závodě dívají na unii s uctivým odstupem. Sportovec na bezpečném prvním místě si přeci může dovolit hlídat tempo a nemusí celou dobu jet na plný výkon. Zejména, když ví, že jej čekají další etapy závodu. Etapy, které budou náročnější.
Zelená fronta to však vidí jinak. V tempu „klimatického boje“ se nesmí polevit. Naopak. Úsilí o splnění závazků je potřeba zvýšit a závazky je potřeba překonat. Ať to stojí, co to stojí! A to je právě ten kámen, o který se zarazil jinak vcelku zelený francouzský prezident. Protože on, na rozdíl od zelené lobby, od firem lačně sajících zelené dotace či nekriticky věřících řadových členů Zelené fronty, musí brát ohled na peníze. Přesněji řečeno na peníze francouzského státu. A ten, přes svoji velikost, není ekonomickým premiantem. Ostatně to, že náklady na Green Deal jsou gigantické, už si uvědomují i Německu, jež má nejsilnější ekonomiku v Evropě. Jen to zatím nikdo neřekl.
Až nyní Macron. Má proti sobě asi nejsilnějšího soupeře, jakého v unii může mít. Zelenou frontu. On sám přitom není ani zdaleka politikem střihu Charlese de Gaulla, který se od počátku jednoznačně postavil proti nacistickému Německu a na stará kolena si dokázal poradit i s připraveným povstání Cizinecké legie v Alžírsku. Takovou sílu Macron nemá. Přitom teď stojí sám, proti zelené mediální bouři, proti které by mu nepomohla ani zmíněná pověstná Cizinecká legie. Protože i ta je krátká na progresivní poslance Evropského parlamentu a Evropskou komisi. Jak dlouho francouzský prezident vydrží sám odolávat?
Nebo se k němu dokáží přidat další státníci, když už se nemusí bát toho, co „na to“ řeknou ostatní? Třeba náš premiér Petr Fiala. Jeho vláda přeci hledá každý milion, který by mohla ušetřit. Pokud by se unijní trysk k „bezuhlíkovému kontinentu“ zastavil, hledaly by se jí úspory hned o něco snadněji. To samé přitom platí i pro všechny ostatní vlády, které si uchovaly zbytky realismu. Tohle je šance, jak ulevit rozvaleným státním rozpočtům, která už se nemusí opakovat. A „klimatické“ svědomí politiků přitom může zůstat úplně čisté. Protože státy v EU zatím „pro klima“ udělaly nejvíc na světě. Jejich zmučené ekonomiky si zaslouží alespoň chvíli oddechu, když už ne návrat zdravého rozumu.
Argumentace Macronových odpůrců dopady klimatické změny stojí přitom ne na hliněných nohou, ale úplně mimo realitu. Jestli za tyto změny mohou lidmi vypouštěné skleníkové plyny, musí jejich emise snižovat evropským tempem všechny státy. Nebo alespoň ti největší emitenti. Ne největší emitenti v přepočtu na hlavu, ale v celkových číslech. Jen tak může mít tato snaha smysl. Státy v Evropě samy nic nezmůžou, ani když všechny kvůli Green Dealu zbankrotují.
Macronova výzva dává o to větší smysl, že přibývá i zpráv o tom, že změnu klimatu už nejde zastavit. Je-li to tak – a povinností státníků je s tou možností počítat – budou mít výhodu fungující státy. Státy s menším zadlužením, státy s fungující energetikou a průmyslem. Protože se budou schopné lépe vyrovnat s tím, co má přijít. Jestli to má být peklo, bude jedno, jestli technologie, které nám v něm pomůžou přežít, bude pohánět elektřina ze slunce, větru, uhlí, nebo jádra. A bude jedno i to, jestli je bude pohánět benzin, syntetický benzin, nebo mazut.
V zájmu Evropanů je, aby se rozumné vlády evropských států postavily za Macrona. Aby zastavily fanatický europarlament a fanatickou Evropskou komisi. Čas, který tím získají, můžeme využít ke strávení dosavadních zelených kroků. A k promyšlení a přípravě těch dalších. Protože pokračovat dál bez pořádných dopadových studií, což se u Green Dealu stalo pravidlem, je cesta přímo tam. Víte kam…