Poučíme se z energetické krize?

Energetická krize naplno ukazuje, jak je současný přístup k energetice v EU zcestný. Ještě je šance to změnit. Foto: pixabay.com

Současný kritický vývoj okolo dodávek plynu z Ruska poskytuje vládám evropský států jedinečnou možnost upravit dosavadní energetickou politiku. Stanovit si správné pořadí priorit a postupovat podle nich směrem k energetické a národní bezpečnosti.

Když si dítě sáhne na rozpálená kamna, celý život už si pamatuje, že to pálí. A znovu už to neudělá. Válka, kterou před sedmi měsíci zahájilo Rusko proti Ukrajině, nabízí politikům stejnou možnost. Můžou si uvědomit, že závislost na ruském plynu byla právě takovým sáhnutím na kamna. A protože již nejsou děti, mohlo by jim při tom dojít, že takovými kamny jsou z pohledu státu i další současné závislosti. Že čím méně závislostí stát má, tím bezpečnější je.

Pro významné posílení bezpečnosti potřebují státy v Evropě akutně vyřešit čtyři závislosti: závislost na plynu, na elektřině, na Green Dealu a na Evropské komisi. Každá z nich totiž představuje zásadní ohrožení ekonomické prosperity a životní úrovně jejich obyvatel.

Odborníci: Část spotřeby plynu nahradí uhlí

Plyn

V případě plynu je již asi každému vše jasné. Buď ohneme hřbet, hodíme Ukrajinu přes palubu (a příště toho, na koho si Rusko ukáže) a plynovody se zase zaplní zemním plynem z ruských ložisek. Nebo si zachováme rovnou páteř, nestaneme se ruským satelitem a najdeme jiné dodavatele a vybudujeme potřebnou infrastrukturu pro jejich dodávky. Víc možností na výběr nemáme.

Elektřina

Co se týká elektřiny, potřebujeme ji ještě víc, než plyn. Hazardovat se stabilitou jejích dodávek je cesta do pekel. V kombinaci s plynovou nejistotou je to v podstatě rozsudek ekonomické smrti a všech dalších, jež s energiemi souvisí. Šéfové států musí pochopit, jaká je fyzikální a technologická realita. Tedy, že stabilitu dodávek můžou zajistit pouze stabilně dodávající zdroje. Vzápětí musejí sebrat odvahu, aby to dokázali říct. A postavit se s tímto konstatováním čelem proti všem, kteří tvrdí, že občasné zdroje energie dokážou to samé. Jestli se má v blízké budoucnosti prakticky vše elektrifikovat, je nezbytné rychle stavět právě stabilní energetické zdroje. Jinak to prostě nebude fungovat. Dobrou představu o tom, o kolik vzroste spotřeba elektřiny, poskytl v rozhovoru pro iUHLI.cz na téma elektromobility profesor Jan Macek z ČVUT.

„Předpokládáme nabití přes noc, tedy za nějakých šest až osm hodin. Pro osmihodinové nabíjení z celkových 24 hodin, po které vyrábí GWh elektrárna, tedy potřebujeme třikrát větší výkon. Takže ne dva bloky, ale nejméně šest, reálně spíše sedm nových bloků o výkonu 1 GW. Tohle si pisatelé populárních článků, operující s průměry, ne vždy uvědomují,“ vysvětlil profesor, jaké stabilní zdroje by potřebovalo jen samotné Česko při výměně všech automobilů za elektromobily. Tedy sedm temelínských bloků. (Celý rozhovor zde.) Sedm gigawattů stabilního výkonu občasné (obnovitelné) zdroje energie (OZE) zajistit nedokážou. A ten budou potřebovat jen elektromobily…

Orientace států EU na OZE nemůže přinést jistotu dodávek, protože to není fyzikálně možné. Není ani k dispozici žádný efektivní a ekonomicky dostupný způsob akumulace z těchto zdrojů (např. zde a zde). Je s podivem, jak snadno se lidé, včetně politiků nechali přesvědčit o opaku. Orientace na OZE, jejichž technologie je dodávaná především z Asie a především z Číny, zajistí spolehlivě dvě věci. Závislost na počasí a závislost na Číně. Kdy jindy by tohle měli politici veřejně přiznat, když ne teď, když se usilovně hledají způsoby, jak vyřešit nedostatek plynu? Protože závislosti na elektřině se nezbavíme. S ní stojí a padá naše civilizace. Takže tuhle závislost musíme vyřešit bez jejího prohlubování.

Vondráš: Už vidíme konec tunelu. Je tam zeď

Green Deal

Třetí závislosti se státy v EU opět potřebují zbavit. Jmenuje se Green Deal a je vedením EU a zelenými všech odnoží lživě prezentován jako jediná cesta k prosperitě EU a současně také jako jediná cesta k zachování podnebí zhruba v současném stavu. Což je také lež. Státy v EU si prakticky jako jediné na světě stanovily drastické cíle v omezení emisí oxidu uhličitého a usilovně pracují na jejich splnění. Green Dealu se podřizuje vše. Bez ohledu na to, jaké to bude mít následky pro členské státy. Bez ohledu na to, že splnění všech cílů Green Dealu se v množství lidmi emitovaného oxidu uhličitého téměř nepozná, protože jak evropské státy emise snižují, Čína, Indie a další země je naopak zvyšují. Bez ohledu na to, že základní princip plánu počítá s přechodem na elektrický pohon v podstatě ve všech oblastech a elektřinu mají přitom zajišťovat v dodávkách nestabilní OZE. Což je reálné stejně, jako tvrzení, že čím víc se budete koupat, tím budete sušší.

Přes fyzikální, technologickou i ekonomickou nesmyslnost Green Dealu je pro eurokomisaře a většinu politiků nedotknutelnou mantrou. Natolik nedotknutelnou, že se stále dokola lživě prohlašují, že za růst cen energií může válka. Jenže ceny začaly rychle růst loni v srpnu, válku Rusko začalo letos v únoru. Politici by měli přiznat, že ceny začaly stoupat právě kvůli Green Dealu a jeho důsledkům. Což zatím zatvrzele odmítají.

A tomu, že zeleně nastavená budoucnost nabízí víc pracovních míst než současnost, jak tvrdí Franz Timmermans mohou věřit jen ti, kteří nevidí miliony pracovních míst, jež zaniknou se zákazem výroby spalovacích motorů a tím pádem automobilů. Auta jsou přitom jednou z posledních technologických bašt, kde evropské státy ještě něco znamenají. Mimochodem, elektromobilita prohlubuje již zmíněnou závislost na Číně. Ta je jasnou světovou jedničkou ve zpracování lithia a kobaltu, nezbytných pro elektromobily. Poptávka po těchto a dalších nezbytných komoditách má i podle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové do roku 2050 vzrůst o 500 procent. „Lithium a vzácné zeminy budou brzy důležitější, než ropa a plyn,“ citoval Leyenovou portál Euractiv.sk. Dokonce i ona k tomu poznamenala, že není dobrou zprávou, že tomuto trhu dominuje Čína (zde).

V každém případě již nyní Green Deal podvazuje konkurenceschopnost výrobců z evropských států a jeho zhoubný vliv bude narůstat. Přesto se v EU všechno stále točí kolem něj a kolem „klimatu“.

Smutný: Za energetickou krizi může Evropská unie

Evropská komise

Čtvrtou závislostí, kterou musí členské státy EU ukončit, je jejich závislost na Evropské komisi, případně europoslancích. Evropská komise se chová jako banda zpupných ouřadů, kteří buď nedělají nic, nebo se věnují nekompromisnímu prosazování progresivistické agendy, včetně právě Green Dealu. Nevěnují přitom pozornost hlasům těch, kteří je s jasnými a podloženými argumenty upozorňují na nedomyšlenost či rovnou nesmyslnost jejich nápadů. Škála jejich nápadů, respektive toho, co se rozhodnou pro někoho prosadit, sahá od výroby zeleného vodíku, přes zákaz aut se spalovacím motorem či požadavek sdílení nedostatkových roušek až k zákazu olověných střel. Jedna hloupost za druhou, ale kromě Maďarů a Poláků si je prakticky nikdo z politiků netroufne veřejně ostře odmítnout. A místo aby Evropská rada složená z premiérů či prezidentů členských států aktivně určovala agendu a úkolovala Evropskou komisi, tak pouze v jejím vleku obvykle jen dřív či později schvaluje to, co komise sama navrhla.

Parta eurokomisařů (odsouhlasená europarlamentem s mandátem z úplně jiných voleb, než mají premiéři členských států) navíc neváhá vyhrožovat suverénním státům uzavřením unijních penězovodů, protože jejich premiéři nepatří mezi progresivisty. Jak krize kolem covidu, tak současná energetická přitom jasně dokazují, že jde o neschopnou instituci, jejíž hlavní náplní je přesvědčovat o své nepostradatelnosti. Ovšem povinné seriózní dopadové studie ke Green Dealu EK nedokázala předložit dodnes. Místo toho místopředseda komise Franz Timmermans říká, že „věří, že vše dobře nastavili“. Což jaksi není to samé, co dopadová studie… A řešení energetické krize, které by bylo přijatelné pro všechny členské státy, nedokázala Evropská komise nabídnout ani po sedmi měsících od začátku války na Ukrajině.