Doba čtení:2 m, 52 s
Plyn je tím palivem, na které mají v brzké době přejít české teplárny. Počítá se s ním také pro pohon několika nově postavených elektráren. Jenže – má to smysl?
Co, kromě ceny suroviny rozhoduje o tom, zda je konvenční výroba elektřiny či tepla rentabilní? Cena emisních povolenek.
Před tímto „cenotvorným“ vlivem nejsou zdroje používající k výrobě elektřiny či tepla plyn, nijak chráněny. To jen v novinových zprávách tenhle fakt často zapadá, nebo na něj nezbývá místo. Přitom cena povolenek již v tuzemsku přispěla k uzavření tlakové plynárny Vřesová patřící Sokolovské uhelné, jež na plyn pro elektrárnu ve Vřesové zpracovávala hnědé uhlí z lomů společnosti. Přednost dostal zemní plyn (zde a zde). Stejně tak například ČEZ chystá v Mělníce místo nového uhelného nový plynový zdroj. Se stavbou nových plynových zdrojů počítá také doporučení Uhelné komise české vládě.
Čtěte také:
Přiznáme a snížíme emise metanu, slibují těžební giganti
Kovačovská: Uhelná komise ukáže, kolik plynu bude potřeba
Jenže, podle informací z německého trhu již není řídkým jevem, že rentabilní je výroba elektřiny z hnědého uhlí, místo elektřiny z plynu, jak by se dalo očekávat. Způsobuje to kombinace ceny suroviny a ceny emisních povolenek. Zemní plyn přitom má počítané emise až o polovinu nižší než uhlí. Takže zřejmě jediná cesta, jak by plyn mohl být do budoucna ekonomičtější než uhlí, je snížit pro něj cenu povolenek. Což je ovšem těžko průchodné, neboť ekologistická lobby má zatím v europarlamentu stále většinu a Evropská komise a Evropská rada (premiéři, nebo prezidenti členských zemí) zatím vždy schválili zelené požadavky, třebaže ne vždy v jejich nejextrémnější podobě.
To ovšem znamená, že se Česko připravuje na vynucený přechod z uhlí na plyn bez jakékoli záruky, že plyn bude ekonomicky udržitelnější déle, než uhlí. Protože papírový diktát (uhlíková neutralita do roku 2050) provází diktát emisních povolenek, který je evidentně mocnější a rychlejší. Ostatně proto nyní ekologistická církev operuje s tím, že uhlí skončí do roku 2030, protože bude jeho používání ekonomicky neúnosné. Jenže co když se to samé, nebo dokonce přesně to samé stane i plynu?
V kombinaci s cenou plynu dováženého většinově z Ruska, je to spíš pravděpodobné víc, než méně. Největší země světa totiž už má dostatečné kapacity na export plynu nejen na západ, ale i na východ. Do Číny. Což je protivník, kterého v licitacích o ceny a objemy plynu nemůžou evropské země porazit. A to ani v případě, že by se cena vyjednávala za všechny členské země najednou. (Což by navíc dalo partě bruselských aktivistických komisařů do rukou zbytečně další – a úplně nečekaný – trumf pro vnucování svých představ členským zemím.) Zkrátka evropské země už nejsou tím hlavním odběratelem ruského plynu. Se všemi možnými strategickými i taktickými důsledky.
Vím, že jde – minimálně v současném mediálním prostoru – o kacířskou myšlenku. Ale finančně by to mělo vycházet. Není nakonec efektivnější provozovat o něco déle současné uhelné zdroje, než přecházet na plyn? Ne proto, že je to výhodné pro majitele dolů a elektráren. Nýbrž proto, že je to levnější. A jestli je to levnější, znamená to, že můžeme více peněz investovat do toho, abychom naši energetickou budoucnost vyřešili co nejrychleji, nejčistěji a současně nejbezpečněji. To je přeci rozumný argument, nebo snad ne? O tom, že je to bezpečnější ani nemluvě.
Argument o tom, jak strašně nutně musí Česko přestat s uhlím kvůli „planetě“ neobstojí. Naše země se totiž na světových emisí CO2 podílí pouhými 0,18 procenta. Navíc stále více odborníků upozorňuje, že přechod z uhlí na plyn je z hlediska klimatu naprostým nesmyslem.