Doba čtení:2 m, 27 s

Kabely a vodík z Afriky mají zachránit dekarbonizované státy v Evropě před nedostatkem elektřiny. Bezpečnostní hlediska už Evropané definitivně hodili za hlavu?

Elektřina z Maroka, zelený vodík z Egypta, plyn z Kataru a fotovoltaické panely z Číny – to je jen letmý náhled na energetické plány, ke kterým se upínají jednotlivé evropské státy, nebo EU. Bezpečnostní kritéria už zřejmě v dekarbonizovaných hlavách politiků přestaly hrát jakoukoli roli. V opačném případě by nemohli počítat s dodávkami z nestabilních, nebo přímo totalitních režimů.

Pamatujete si ještě někdo na obrovský projekt Desertec? U jeho zrodu byla technologická elita Evropy, včetně Siemensu a Bosche. Ze severoafrických států, jež mají ideální podmínky pro fotovoltaiku, se měla kabely dostávat laciná elektřina do Evropy. Což nezní nelogicky. Ovšem jen do chvíle, než se firmy spojené v projektu Desertec začaly snažit o naplnění této vize. Celý záměr pak rychle vyšuměl do ztracena (zde a zde). Problémů, včetně politické nejistoty, bylo k vyřešení tolik, že se to celé ukázalo jako nesmysl.

Uplynulo 10 let a projekt na obdobném základu je zpět. V rámci projektu Xlinks se mají z Maroka natáhnout čtyři kabely, každý o délce 3800 kilometrů, kterými bude do Velké Británie proudit laciná elektřina ze slunce (zde). Ta by měla pokrýt asi osm procent britské spotřeby. Náklady se zatím odhadují na 20 miliard eur (cca půl bilionu korun). Jaká je odolnost podmořských kabelů přitom ukázali světu letos v únoru jemenští Húsíové, když čtyři takové poškodili (zde).

Teleky: Uhlí není zatím čím nahradit

Samotné Maroko je muslimské království neevropského střihu, takže král je skutečným vládcem (zde). Co když nový král, až se posadí na trůn, usoudí, že místo do Evropy, chce elektřinu dodávat do Afriky? Maroko má také samo v sobě latentní bezpečnostní problém, který se jmenuje Západní Sahara (zde). Kromě toho sousedí s islamistickým Alžírskem (zde). A již nyní, dávno před možným spuštěním Xlinksu a podobných projektů, třeba v Tunisku, se v Africe objevují hlasy, jež tyto plány srovnávají s neokolonialismem (zde). Což není radno podceňovat. Zkrátka, vsadit si na to, že i za 10 let bude tato část světa nakloněna dodávkám čehokoli do Evropy, může jen hazardér.

Přitom by evropští politici z Maroka, Tuniska či Egypta rádi získávali nejen fotovoltaickou a větrnou elektřinu, ale také zelený vodík. Přeci jen je to blíž, než jej vozit z Chile.

Významným zdrojem zemního plynu se také stal, od ruského útoku na Ukrajinu, arabský emirát Katar (zde), který podporuje teroristický Hamás. Z Kataru a severoafrických států nyní pochází pětina plynu pro státy v EU (zde).

V rámci EU vzniká necelé procento fotovoltaiky. Její naprostá většina pochází z jihovýchodní Asie, z velké většiny pak z Číny. Ze stejné Číny, jež by nejspíš dodávala technologie pro marocké elektrárny. A stejná Čína také ovládá většinu výroby baterií i nezbytného dodavatelského řetězce. Bez baterií se ovšem neobejde ani projekt Xlinks, ani  dekarbonizovaná energetika ve státech v EU.

Vážně si v Evropě nedokážeme zajistit energie jinak, než prostřednictvím závislosti na autoritářských a nevyzpytatelných režimech?

Close

Generic selectors
Pouze přesná schoda
Hledat v titulcích
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
Hledat pouze v kategorii
Energetická bezpečnost
Komentáře
Rozhovor
Videa
Z domova
Zajímavosti
Ze světa