Doba čtení:4 m, 16 s
Co, nebo kdo řídí české politiky tak, aby ignorovali, že od výpadků elektřiny už za pár let nás dělí jen prázdné řeči ministrů či premiérů? Proti tomuto riziku totiž dlouhodobě nedělají prakticky nic.
Jak je možné, že státní správce přenosové soustavy ČEPS napíše v obsáhlé zprávě (MAF23 CZ, zde), že v souvislosti s blížícím se koncem uhelných elektráren Česko potřebuje rychle nové stabilní řiditelné zdroje o výkonu nějakých 2000 megawatt a vláda si toho nevšimne? A nevšimne si dokonce ani toho, že ČEPS tamtéž píše, že s ohledem na možné nepříznivé zimní počasí by bylo jistější postavit až zhruba 4000 megawatt? Ministerstvo životního prostředí (MŽP) v té souvislosti mluví o nutnosti stavět nestabilní a neřiditelné větrné turbíny. A ministerstvo průmyslu a obchodu dokonce rovnou prohlašuje, že je Česko na konec uhlí připraveno.
Větrníky, na které přísahá Petr Hladík (KDU-ČSL) a jeho MŽP stabilní dodávku nezajistí, ledaže by se jich postavilo čtyři až pět krát víc, než je potřebný výkon. Což by v tomto případě bylo 16 000 až 20 000 megawatt instalovaného výkonu. Čili čtyř až pěti násobná investice. Aby toho nebylo málo, je větrníky každých 20 let potřeba postavit znovu. Což jsou další investice. A k tomu samozřejmě odpovídající bateriová záloha, protože také může foukat tak málo, až nebude foukat vůbec. Jenže tím stále nebude splněn druhý požadavek ČEPS, tedy to, aby šlo o řiditelné zdroje. Řiditelnost je potřeba s ohledem na služby výkonové rovnováhy.
Ministerstvo průmyslu (MPO) tomu přizvukuje a dokonce tvrdí, že na konec uhlí jsme připraveni. Také mluví o výrobě vodíku, samozřejmě zeleného. Tedy toho, který je vyráběný v elektrolyzérech prostřednictvím elektřiny z občasných zdrojů (OZE), mezi které patří i zmíněné větrníky. To znamená, že OZE by bylo potřeba postavit ještě daleko víc, než kolik se dosud uvažuje. Jenže, skutečná příprava výroby zeleného vodíku je taková, že ČEPS ve své zprávě počítá v roce 2030 s výkonem elektrolyzérů pouze 100 megawatt… Až o 10 let později mají dodat 1 100 megawatt. A výkon bioplynu? Ten zatím ČEPS vidí na 100 megawatt v obou termínech. Čili tvrzení MPO „v dlouhodobém horizontu se předpokládá přechod na obnovitelné plyny, jako je vodík nebo biometan,“ je, jak to říct, poněkud odvážné.
Na to, že dovoz elektřiny, který se stal za současné vlády ministerským zaklínadlem pro řešení energetické budoucnosti Česka, je značně nejistou sázkou, upozorňují kritici již roky. Nyní to potvrdila i studie zdrojové přiměřenosti MAF23. Ta přímo upozorňuje na to, že nikdo neví, zda nám exportní státy potřebnou elektřinu poskytnou, nebo si s její pomocí budou vyrábět vodík. Ostatně, považovat Německo za exportní stát, když už je letos samo závislé na dovozu, je také spíš zhůvěřilost, než cokoli jiného.
Že by se přitom do roku 2030 v Česku postavily nové plynové zdroje, je čím dál víc iluzorní. Takže jediná možnost jak zajistit republice energetickou bezpečnost, spočívá v ochraně provozu současných uhelných elektráren. Tedy v nalezení a zavedení způsobu, jak udržet jejich provoz i v době, kdy jej cena unijní emisní povolenky učiní nerentabilním. Protože pak je jejich majitelé zavřou. Že je tato chvíle již blízko, konstatoval jako první Pavel Tykač, šéf společnosti Sev.en, jež provozuje dvě uhelné elektrárny. ČEZ totéž potvrdil později také.
Ač to už vypadalo, že alespoň v otázce nezbytných kompenzací za budoucí ztrátový provoz potřebných elektráren se pohneme kupředu, zase se vše zadrhlo. V rámci projednávání zákona o občasných zdrojích energie LEX OZE III stáhl své pozměňovací návrhy na toto téma Ivan Adamec (ODS) a poslední takový návrh pak stáhla i Berenika Peštová (ANO). V jejím případě je, podle zdrojů Hospodářských novin (zde), možným důvodem animozita Andreje Babiše vůči Tykačovi, jehož elektrárny by mohly být příjemce kompenzací. Pokud by tomu tak opravdu bylo, šlo by o zcela iracionální jednání. Oficiálně však Peštová i Adamec dávají stažením svých návrhů více času na dokončení vlastního návrhu ministerstvu průmyslu a obchodu. Každopádně žádný kompenzační systém stále nemáme. Kolik potřebuje MPO času na svůj návrh, ani to, zda jej vůbec předloží, není nyní zřejmé.
Přes to všechno panuje mezi českými politiky klid. Jediné, co je obvykle slyšet, jsou tvrzení o potřebě dalších občasných zdrojů a to, jak se bez uhlí obejdeme. Což oboje halasně všemi možnými kanály šíří nejrůznější skupiny zelených aktivistů. U nich je zvláštní, že horují za konec uhlí, ale akceptují jeho náhradu zemním plynem, který má celkové emise oxidu uhličitého stejné jako uhlí, případně ještě vyšší. Nijak jim to však nebrání v tom, aby stejně jako řada státních úředníků, šířili zkreslené, zavádějící či přímo nepravdivé informace na téma uhelné energetiky či energetiky obecně.
Výsledkem celého toho guláše pak je, že část politiků věří tomu, že to celé dobře dopadne, protože tomu prostě chtějí věřit. Ač jim fakta dokazují opak. Menší část věří tomu, že nemají šanci něco změnit, i když se o to ani pořádně nepokusili. Ti poslední pak věří tomu, že ta první skupina rozumí energetice. Valná většina se jich navíc nedovolí jakkoli zpochybnit současné vývoj v energetice, protože se obávají vláčení médii. Vše dohromady to pak zajišťuje potřebnou většinu ve sněmovně i ve vládě. Pro schvalování energetických nesmyslů.