Doba čtení:4 m, 5 s
Z původně občanských iniciativ typu „vyčistíme náš potok“ nebo „Žádný důl za našimi humny“ se staly celostátní nátlakové skupiny, o kterých se asi jen kvůli „politické korektnosti“ nemluví jako o fanatických. A je-li někdo fanatik, bude s ním těžká domluva vždycky.
Aktivistické skupinky, kterým hlavní média zhusta popřávají jednostranné pozornosti, mají jedno společné. Nechtějí se domlouvat. Ony chtějí diktovat, či nařizovat. Výborně to ukazují dva případy z poslední doby. Jedním jsou aktuální akce údajně protirasistické akce Black Live Matters (BLM), druhým je česká Uhelná komise. V obou případech se jasně ukazuje princip aktivistického uvažování, kterým je důsledné ignorování skutečnosti. To logicky vede k navrhování nefunkčních řešení.
Čtěte také:
Těžaři si brousí zuby na vesmírný poklad
Budou jednou české firmy těžit ve vesmíru?
Jestliže někdo chce brojit proti rasizmu, nesmí být sám rasistou. Jinak se jeho akce stanou naopak propagací rasizmu. Což je hlavní problém zmíněné iniciativy BLM. Jinak by se již dávno přejmenovala. Jinak by si černí majitelé obchodů nedávali na dveře cedulky, že obchod má černého majitele, což je má ochránit před drancováním pouliční lůzou. Že je to neochrání, už je věc jiná. A když někdo poukáže na to, že rabovat a napadat bělochy kvůli čtveřici pitomých policistů (které už jsou vyšetřovaní), se zlou se potáže. Cílem akcí je víc černochů ve Formuli 1, jak chce Lewis Hamilton (zde), likvidace filmů, kde černoši nejsou jenom kladnými hrdiny (zde), nebo nějaká finanční odměna za to, co skončilo někdy před 200 lety, nebo uzákonění dominance černochů ve Spojených státech … co vlastně? O bílých se v kontextu BLM mluví jen negativně.
Pro ty, kteří pochybují, je určena inspirativní zpráva, která se objevila i v českých médiích (například a zde a zde). Jde o to, že v Británii se nyní fotbalové zápasy začínají jakousi poctou BLM. Jenže nad jedním stadionem přeletěl letoun s nápisem White Lives Matter. Jeden z fanoušků jej objednal v reakci na zabití tří (bílých) lidí v parku den před tím. Následoval poprask.
„Pokud proti hnutí BLM, které bojuje za rovná práva, postavíte White Lives Matter, je to motivováno pouze rasismem a popřením společných práv,“ reagoval na to například šéf fotbalového antidiskriminačního orgánu Piara Powar, kterého cituje portál Expres.cz (zde). Ale nezáleží náhodou na všech životech? Proč by mělo záležet jen na životech jedné barvy? To je otázka, jež člověku, který není aktivistou BLM rovnou naskočí. Leč odpovědi se nedočká. Jistou vypovídací hodnotu také má video o sociálním experimentu s nápisem All Lives Matter, který je zde. Nic z toho však neukazuje opravdovou cestu k lepšímu společnému zítřku. Což se jaksi nepodařilo ani berlínské zemské vládě, která přijala zákon, který umožňuje z rasových důvodů odmítnout policejní kontrolu (zde).
Jde v podstatě o stejný přístup, jaký provází aktivity především evropských ekologistických aktivistů. Chtějí ukončit používání uhlí a plynu, čím dřív, tím líp. Nechtějí ani jaderné elektrárny. Chtějí postavit lány solárních panelů a lesy větrníků. Ale hlavně chtějí zabránit tomu, aby se planeta oteplovala. Aby se měnilo klima. Jednoduše řečeno, nechtějí nic menšího, než zachránit svět. Těžko si najít těžší úkol. A těžko k jeho splnění vykročit hůř.
My chceme! My víme, jak to je! My víme, co vy musíte! Žádná diskuze, žádný kompromis! Změňte se, přizpůsobte se, poslouchejte! A hlavně – zaplaťte to! Tohle svaté přesvědčení v podstatě nedovoluje ani náznak diskuze s oponenty. A že jich aktivisté mají… V energetice třeba fyziky a energetiky. S těmi však skutečnou debatu odmítají. Možná by je nejraději donutili si kleknout a omlouvat se za fyzikální zákony? Pak by ještě museli donutit ekonomy, aby uvěřili tomu, že ekonomika řízená direktivami a dotacemi bude fungovat dlouhodobě lépe, než fungovala ekonomika zaniklého Sovětského svazu a jeho satelitních států.
Právě s tímto přístupem operují aktivisté také vůči Uhelné komisi, která má do konce roku určit, jak a kdy republika přestane používat plyn. Ve hře přitom současně musí být i způsoby, jakými efektivně a bezpečně uhlí nahradit. Což zatím, přes veškerou bezpříkladnou podporu obnovitelných zdrojů, celkově v řádu bilionů OZE nejsou schopné ani náhodou. A s ohledem na zeměpisné souřadnice České republiky zřejmě ani nikdy nebudou. Aktivisté se však ohánějí stále dalšími a dalšími „studiemi“ o tom, že bychom mohli mít o něco víc OZE, než nyní máme. Zásadně nikdy však neříkají, jak by měl vypadat cílový stav, ani kolik by to stálo, ani jak by to fungovalo. Dílem proto, že to nejsou hezké výhledy a dílem proto, že to nikdo neví.
Společným (nepolitickým) jmenovatelem obou uvedených (a mnoha dalších) aktivistických kampaní je netrpělivost. Stejná vlastnost, kvůli které prohráli Uhři s králem Ludvíkem Jagellonských u Moháče s dvojnásobnou tureckou přesilou, když nepočkali na posily z dalších křesťanských zemí. Chtějí, aby se vše splnilo velmi, velmi rychle, nejlépe hned. Jinak jsou ublížení a později i agresivní. Ne nadarmo se nedočkavost považuje za znak nezralosti. Jen nezralý člověk totiž nechápe, že někdy se prostě musí počkat. Třeba na to, až někdo přijde na to správné řešení.
Což je to, co v případě energetiky zatím k dispozici není.