Doba čtení:3 m, 12 s
Jestli nebude slunce svítit v noci, budou muset evropské státy uzavírat dlouhodobé kontrakty na dodávky plynu. Zkapalnělého. Jistý výhled budou muset mít i provozovatelé uhelných dolů a lomů i provozovatelé uhelných elektráren. O jaderných nemluvě.
Od srpna loňského roku probíhá neplánovaný komplexní zátěžový test pro státy v EU. Tehdy, dávno před válkou, začaly rychle růst ceny energií. Předmětem neplánovaného zátěžového je tedy především ekonomická odolnost rodin i průmyslu. Kromě toho tento test prověřuje schopnost politiků vyřešit problémy, jež sami způsobili. V průběhu testu se však také ukazuje, jaká energetická řešení jsou bezpečně funkční, a která naopak bezpečnost podrývají. Jaké jsou jeho dosavadní výsledky?
První zjištění není veselé, ale dá se vnímat pozitivně. Rodiny a firmy celoroční šílenství okolo cen energií zatím většinou zvládají. Důležité je ovšem slovo většinou. Pozitivní bezesporu je také zjištění, že se pořád ještě nebojí lidé ozvat. Že se nebojí jít na ulici a připomenout politikům, že v tomhle už dál žít nechtějí. Na základě toho se dá předpokládat, že lidé budou postupně schopni na politiky vyvíjet tlak ještě větší. Což lze očekávat příští rok, kdy se do jejich nákladů začnou víc promítat současné ceny, za které dodavatelé nakoupili, nebo nakoupí energie. Negativní zjištění je, že politici si toho příliš nevšímají. Nebo nechápou, co jim ti lidé sdělují. Možná to pochopí, až budou lidí v ulicích statisíce. Protože není pravda, že za růst cen energií může válka, jak politici tvrdí. Ta jen energetickou krizi zvýraznila. Leč tohle není hlavní výsledek zátěžového testu.
Hlavním výsledkem je ověření původního předpokladu, že k přechodu na jiné energetické zdroje jsme ještě technologicky nedospěli. Nedokázali jsme totiž prolomit limity obnovitelných zdrojů, jež z podstaty nefungují v noci, když je zataženo, a když nefouká vítr. Takže ač má takové Německo nominálně již podstatně víc instalovaného výkonu v obnovitelných zdrojích, než v těch konvenčních, nestačí mu to. Kdyby tomu bylo jinak, nemusely by se ve špičce připojovat paroplynové elektrárny, jež ženou cenu elektřiny do závratných výšin. Fakt, že se bez klasických zdrojů elektřiny zatím nedokážeme obejít je zřejmý i v souvislosti s tím, co všechno by v blízké budoucnosti mělo na elektřinu fungovat. Jenže už nyní je zřejmé, že bychom pro miliony nových spotřebičů (elektromobilů, tepelných čerpadel, pecí atd.) neměli dost energie.
Tohle ověření by mohlo být pozitivní, kdyby jej vnímali politici napříč Evropskou unií. Jenže odvahu něco takové nahlas konstatovat zatím našel pouze polský premiér Mateusz Morawiecki (zde). I on své prohlášení však cílil primárně na Německo, byť nemenším dílem se na současné mizérii podepsala vedoucí garnitura Evropské unie.
Pozitivním výsledkem by však mělo být to, že Evropané budou nuceni se vrátit k dlouhodobým kontraktům na plyn. Protože jinak jej na Starý kontinent nikdo v tankerech pravidelně vozit nebude. Ceny se sice těžko vrátí na úroveň loňského jara, ale měly klesnout. Podle nynějšího stavu se zdá, že by mohlo dojít ke zhruba padesátiprocentnímu poklesu (zde). Za což by nyní každý, kdo plyn potřebuje, dodavateli líbal ruce. V kombinaci s tím, že i Franz Timmermans – jinak zarytý zelený klimatický fanatik – prohlásil, že je lépe se vrátit k uhlí, než mít ulice plné demonstrantů, to lze vykládat jako blýskání na lepší časy.
Bohužel však budoucí vývoj nemají v rukách ani lidé, ani energetici, ale europolitici. A ti se tvrdošíjně odmítají vzdát své vize, že prostor států sdružených v EU má být co nejdřív prostý emisí oxidu uhličitého. Kterým kryjí záda politici v jednotlivých státech, kteří se jim nedokáží postavit. Zátěžový test, který v prostoru EU probíhá již rok tak jasně ukázal, že plány na to, jak kompletně předělat lidem život, jsou nereálné. Ukázal však také, že politikům to pořád ještě nedošlo.