Doba čtení:3 m, 13 s
Poslanci švýcarského parlamentu odmítli rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Ten v dubnu vyhověl „klimatické“ žalobě švýcarských důchodkyň.
Může nějaký soud nařídit vládě, aby „dělala víc proti změně klimatu“? Inu, může. Ovšem ona vláda jej nemusí poslechnout. Zdůvodnění takového kroku je, pro někoho, překvapivě prosté: „Náš stát již dělá dost“. Přesně tak se totiž dá shrnout stanovisko obou komor švýcarského parlamentu k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (ECHR). Vláda má tuto skutečnost Radě Evropy vysvětlit. Podle poslanců soud překročil své kompetence (zde). Kde se taková troufalost poslanců ze Země helvétského kříže bere? I tohle vysvětlení je prosté.
Tamní poslanci jsou si zjevně vědomi nejen toho, k čemu všemu klimatickému se již jejich stát zavázal, ale také toho, jaké má Švýcarsko technologické možnosti. A zřejmě také toho, jaká je skutečná světová situace s lidskou produkcí oxidu uhličitého. Proti čínskému podílu na globálních emisích větším, než 30 procent, jsou totiž ty švýcarské zcela zanedbatelné. Je proto prakticky jedno, co „pro klima“ Švýcaři dělají, nebo nedělají. A bude tomu tak do té doby, dokud zásadní a rychlý obrat nenastane především v Číně. Protože pokud je pravdivá teorie o tom, že lidmi uvolněný oxid uhličitý otepluje globální klima, bez zastavení jeho produkce v Číně si Švýcaři své ledovce nezachrání, ani kdyby se rozkrájeli. A samozřejmě také nesníží letní teploty, jejichž neúnosností zmíněné důchodkyně argumentovaly ve své žalobě k Evropskému soudu pro lidská práva.
Jaký boj proti oteplování je odpovídající?
Žalovat kvůli nedostatečnosti klimatických opatření švýcarskou vládu totiž nemá vůči světovému klimatu a světové produkci oxidu uhličitého žádnou relevanci. A rozhodnutí štrasburského soudu proto nemá se spravedlností nic společného, jde pouze o soudní aktivismus. (Mimochodem, zajímavé by bylo sledovat, jak by se stejný soud vyjádřil k žalobě těch samých důchodkyň, kdyby směřovala proti mezi aktivisty stále „klimaticky“ nedotknutelné Číně. Nejspíš by se případem odmítl zabývat s odkazem na to, že je jen evropským soudem. Ostatně žádný div. Vždyť OSN s klimaticky zapáleným generálním tajemníkem António Guterresem se spojení slov oxid uhličitý a Čína vyhýbá, jako čert kříži.)
Tyhle klimatické žaloby ve skutečnosti nejsou ničím jiným, než formou nátlaku ideologické lobby. Protože aby o nich mohl soud opravdu objektivně rozhodovat, musel by například vědět, jestli lidmi vypuštěný CO2 opravdu mění klima. Jenže – přes opakované tvrzení aktivistů a médií – o tom nejsou přesvědčení ani zdaleka všichni vědci (např. zde). Zdá se tedy, že tvrzení o „vědecké shodě“ je pouhou cílenou manipulací (zde). Tedy dezinformací. Navíc, ani skutečná vědecká shoda není to samé, jako důkaz. Třeba ve středověku se evropští lékaři shodovali na tom, že pouštění žilou je víceméně univerzální lék…
Aby bylo soudní rozhodování o tom, že nějaký stát dělá proti oteplování málo, museli by také soudci vzít v úvahu jeho reálné možnosti. Technologické i finanční. Včetně dopadů do vývoje hospodářství, do míry zadlužení, do růstu energetické chudoby a tím chudoby obecně a tak dále. Jak opravdu stát získá elektřinu a teplo? Jenže tomu se zavile vyhýbají i politici jak v Bruselu, tak v členských státech EU. Těžko říct, kde by si tedy soudci takové nestranné analýzy mohli opatřit? (Těch zelených by dostali spíš stovky, než desítky.) Ale zároveň bez nich není možné posoudit, zda toho stát dělá dost, nebo ne.
V úvahu by samozřejmě musel soud brát i poměr cena – výkon. Zda investice do snížení emisí daného státu přinesou odpovídající efekt pro globální klima, jež závisí na globálním množství oxidu uhličitého. Čímž by se soud nemohl vyhnout otázce Číny. A také Indie, jejíž produkce je nyní zhruba na úrovni 27 států EU, ale prudce roste. A bude růst další desítky let (stav uhelné energetiky zde).
Takže ještě jednou. „Klimatické“ žaloby na evropské státy jsou jen nátlakovým prostředkem, jak si mimo demokratické procesy vynutit prosazení zelené progresivistické ideologie. O nic jiného v nich nejde. Zda si to uvědomují i ti, kteří žaloby svým jménem podávají, můžeme nechat stranou. Což platí i pro obdobnou žalobu podanou v Česku (zde).