Tajemství emisí plynu aneb kouzlo jedné odpovědi

Před několika dny přinesl server iUHLI.cz rozhovor s výkonnou ředitelkou České plynárenského svazu Lenkou Kovačovskou. Mimo jiné dostala rovněž otázku, jaké jsou celkové emise zemního plynu, když se k nim přičtou i emise z jeho těžby.

Jde o otázku naprosto zásadní, protože právě plyn by měl být podle některých názorů jedním ze zdrojů, které by v českém energetickém mixu měly nahradit uhlí. Poněkud překvapivě, vzhledem k tomu, že jde rovněž o fosilní palivo, jej podporují i někteří ekologičtí aktivisté. Svůj překvapivý postup ospravedlňují tím, že emise plynu jsou prý oproti uhlí zhruba poloviční. Přitom ale zapomínají, nebo v horším případě záměrně zatajují, že velkou neznámou jsou v případě plynu tzv. fugitivní emise, tedy emise, které nevznikají při spalování, ale únikem plynu při těžbě a přepravě na velké vzdálenosti.

Čtěte také:
Kverulant: Uhelná komise nahrála plynové lobby
Kovačovská: Uhelná komise ukáže, kolik plynu bude potřeba

Jak jsou tyto emise velké, je obestřeno podivným tajemstvím. Zejména pak, když je evidentní, že pokud budeme využívat plyn v teplárenství i výrobě elektřiny, poputuje ho většina z Ruska. Tedy ze země, která rozhodně není proslulá ekologií ani transparentností.

Existuje přitom dostatek indicií, že tyto emise nejsou rozhodně zanedbatelné. Nedávno například vyvolal velkou kritiku plánna hospodářské oživení vedené zemním plynem, který představil australský premiér Scott Morrison. Předseda australských Zelených Adam Bandt v reakci uvedl, že plyn je špinavý jako uhlí. Metan obsažený v zemním plynu je totiž z hlediska svého dopadu na oteplování atmosféry skutečně výrazně účinnější než oxid uhličitý. Vědci z University of Melbourne v této souvislosti varovali, že kolem odhadů emisí metanu z výroby plynu panuje „značná nejistota“, protože neexistuje žádný komplexní, přísný, nezávisle ověřitelný audit emisí plynu.

A to vše v situaci, kdy Austrálie těží plyn sama a má nad ním tedy plnou kontrolu. Česko by ale plyn muselo dovážet buď z Ruska přes Německo, popřípadě tankery z USA.

Není proto asi divu, že Lenka Kovačovská na jasnou a stručnou otázku poskytla fascinující a dlouhou odpověď. Přemýšlel jsem, jak ji okomentovat, abych si následně uvědomil, že bude nejlépe, když ji celou ocituji.

„Úskalím digitální doby je, že mnoho rádoby odborných informací se šíří směrem k široké veřejnosti bez bližšího vysvětlení či ověření jejich pravdivosti. Obecně lze říci, že analýzy životních cyklů procesů získávání či výroby energií jsou velmi specifické a pro efektivnost jejich hodnocení by měly být především v dopravě prováděny metodou Well-to-Wheel, nikoliv Well-to-Tank, jak často bývá.Příkladem takové rádoby senzace je téma snižováni emisí metanu a těžby zemního plynu. Ve skutečnosti je to tak, že nejde o žádné tabu a nově se mu po odborné stránce věnuje Evropská Metanová strategie. Jejím cílem je pracovat na zefektivnění měření a monitorování emisí metanu a dále na zlepšení detekce, oprav netěsností a úniků metanu nejen při těžbě. Současně musím připomenout, že zemní plyn je hodnotnou komoditou, a tak i samy těžební společnosti dlouhodobě pracují na technických inovacích a na snížení úniku plynu, který by mohly finančně zhodnotit,“ uvedla Kovačovská.

Možná jsem nechápavý a nerozumím psanému textu. Ale z této odpovědi mi vyplývá, že paní Kovačovská buď zkrátka netuší, jak velké emise plynu jsou, nebo to ví, ale rozhodně to čtenářům nechce prozradit. Zajímalo by mne, jak onu odpověď chápou například pánové Koželouh z Hnutí Duha, nebo Rovenský z Greenpeace. Ale ještě více mne zajímá, jestli budou i nadále podporovat větší využívání plynu v české energetice.