V Barceloně se bojuje i o českou prosperitu

V ulicích Barcelony se ukáže, zda ještě může být EU opravdu demokratická. Ač se to nezdá, jde i o českou energetiku a průmysl.

Budou si i v budoucnu moci členské státy Evropské unie samy určit svůj energetický mix? Budou si moct samy určit, jak budou jejich obyvatelé topit? Jaké průmysl v zemi bude? I o tom všem se nyní rozhoduje ve stále ještě španělském Katalánsku. Opakuje se tak situace ze španělské občanské války, která skončila před 80 lety. Tehdy bylo heslo „U Madridu za Prahu“, neboť španělská vláda bojovala proti fašistům, v jejichž čele stál Francisco Franco. Nynější heslo může být „V Barceloně za Prahu“, ale také „V Barceloně za demokratickou Evropskou unii“.

Čtěte také:
Proč bude zadlužené Španělsko odstavovat jádro?
Španělsko zavře jaderné elektrárny

Katalánsko nyní stávkuje proti mnohaletým trestům vězení, které dostali členové minulé katalánské vlády za to, že zorganizovali referendum o samostatnosti Katalánska. Celý problém se dá shrnout do toho, že jde o analogii s rozpadem Jugoslávie, či analogii s rozpadem Československa. První možnost zatím volí vláda v Madridu, která chce za každou cenu zabránit oddělení bohatého Katalánska. Druhá možnost by vedla k tomu, co důvěrně známe: klidnému oddělení a následné bezproblémové spolupráci v mnoha oblastech. Žádná střelba, žádné ztráty. Klid.

Úředníci zvolení do čela Evropské unie by měli španělskou vládu jednoznačně a důrazně klepnout přes prsty, protože proti výsledkům plebiscitu nasadila pendreky, bodní děla a gumové projektily a také justici, která v režii státu rozdává desítky let kriminálu. Za co? Za výkon volené politické funkce. Jenže nic takového se neděje. Proč?

Možná proto, aby se nezavedl demokratický precedens. To by se dnes řeklo, že má Madrid s Barcelonou jednat a případně ji nechat jít, pokud tak dopadnou volby, nebo referendum. Zítra by se pak mohlo stát, že by se muselo uznat, že některé země nebudou přijímat nelegální migranty a pozítří by se najednou muselo uznat, že Česko si samozřejmě může stavět jaderné elektrárny, protože do toho nikomu nic není. A pak by se ještě také mohlo přijít na to, že ze závodů o „uhlíkovou neutralitu“ nejpozději do roku 2050 najednou odstupují země ze středu a východu Evropy. Protože na to, aby lusknutím prstů odešly od uhlí, nemají peníze.

A protože na to mají právo. Stejně, jako mají Katalánci právo na samostatnost.

Takže, jestli chceme, aby Česko nemuselo překotně likvidovat svou energetiku a průmysl, musíme chtít, aby čeští politici podpořili Katalánce. Aby začali nutit Madrid k dodržování demokratických pravidel, a aby to samé vyžadovali po ostatních zemích EU a samozřejmě po Evropské komisi. V opačném případě můžeme nad českou energetickou soběstačností a bezpečností zlomit hůl. Protože současný Brusel nechce jednat, ale nařizovat. Že musí místo nařizování jednat, se musí celé EU neustále připomínat. Čím častěji a důrazněji, tím lépe. Katalánsko je přesně ta situace, kdy se mlčet nesmí.

Příště už bychom totiž třeba mlčet museli. A také bychom si třeba nerozsvítili, když zrovna nebude foukat vítr a svítit slunce.

Mohlo by vás zajímat:
Utáhnou Němci ještě víc ekologické šrouby?
Z polského boje o uhlí může těžit Rusko
Lžíce bagru dle ruských tradic