Rouček: V hornické profesi se problémy nevzdávají

Vladimír Rouček Foto: Sev.en Energy

Ke konci letošního roku odchází Vladimír Rouček z pozice generálního ředitele těžebních společností skupiny Sev.en Energy. Co všechno na šachtě zažil, co se během let změnilo, i spoustu dalšího prozradil v rozhovoru pro Důlní noviny.

V jakých profesích a kde na šachtě jste působil?

V hornických organizacích v Severočeské hnědouhelné pánvi pracuji zhruba 50 let. Začínal jsem, jak bylo na šachtě v té době obvyklé, v provozu. Což každý, kdo tím prošel, s odstupem času vnímá jako velmi přínosné. Úplný počátek byl v dělnické profesi strojník na korečkovém rypadle D0 800 německé výroby. Dále jako revírník v lomu ČSA ještě při kolejovém dopravním provozu, posléze to byla „série“ dalších technicko – provozních profesí, v přípravě výroby, vedoucí technolog na úpravnách uhlí, vedoucí oddělení v báňském vývoji a další. V tomto období jsem měl příležitost být i na řadě renomovaných pracovišť za hranicí šachet. Pobýval jsem na odborných stážích v Báňských projektech v Teplicích, Ústavu využití paliv v Praze, Hornickém ústavu akademie věd ČR, Ústavu nerostných surovin Kutná Hora a také na tehdejším Federálním ministerstvu paliv a energetiky. Práce v provozu i odborné stáže pro mne byly mimořádnou šancí k získání poznatků s nejširším odborným rozsahem, ze kterých čerpám vlastně dodnes. Potom již následovala fáze výkonu řídicích funkcí. Kolem roku 1980 to byl nástup do funkce technického náměstka ředitele důlního koncernového podniku DVIL. Následně v roce 1990 jsem si na čas odskočil na tehdejší generální ředitelství SHD, potom do Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí a externě na Vysokou školu báňskou. V roce 1993 nastal návrat do těžebních firem, vznikající MUS a jejích nástupnických organizací. Zde jsem působil ve funkcích vedoucího odborných útvarů, strategického ředitele, výrobního ředitele až po současnou funkci generálního ředitele.

Čtěte také:
Hora: Provozovat uhelku není terno
BIS varovala Babiše před Rosatomem

V hornictví působíte dlouho, jakým způsobem se podle vás tento obor proměnil a v čem nejzásadněji?

Těch pár desítek let mého působení v hornictví bylo ojedinělou příležitostí „zažít“ dosti odlišná údobí, kterými povrchová těžba v severozápadních Čechách procházela. Zhruba mezi roky 1973 – 87 to bylo období intenzivního rozvoje hnědouhelného hornictví. Od projekce velkolomů až po realizaci této zásadní technologicko-technické inovace. V podstatě to byla obdoba přeměn v uhelném hornictví, které probíhaly ve vyspělých zemích světa jako v Německu, Spojených státech nebo později v Austrálii a dalších zemích. Šlo o období poznávání a uvědomování si, co všechno povrchové dobývání bezprostředně probíhající v přírodním prostředí přináší. S odstupem času to vidím jako dobu až neskutečné součinnosti mezi výzkumnými a projekčními organizacemi, výrobci a dodavateli nových technologických zařízení s námi zaměstnanci těžebních firem, ale i elektráren a tepláren. Bohužel časové opožďování ekologizace procesů vlastního využívání uhlí a přílišná územní koncentrace (navýšení) těžeb nepřispěly k pozitivnímu vnímání. Nicméně to klíčové, spolehlivost a bezpečnost energetického zásobení byly dlouhodobě zajištěny a jsou garancí dodnes. Následně mezi roky 1990 – 99 to naopak bylo období radikálního útlumu ve využívání uhlí a tím omezování těžby. Bez dotěžení zpřístupněných zásob uhlí se předčasně zavírala řada těžebních lokalit. Nebylo to rozhodně ekonomické počínání, a to jak z pohledu zacházení s tím co „ústava“ označuje za nerostné bohatství státu, ani z pohledu vzniku enormní nezaměstnanosti. U nás na Mostecku byl tento útlum v celém hnědouhelném hornictví největší. Touto bolestivou realitou si region musel projít a stát přitom mnohdy jen přihlížel. Když ale chceme mluvit o zásadních proměnách v hnědouhelném hornictví, tak se domnívám, že k nim patří i takzvané „poprivatizační“ období. Tedy zhruba doba od roku 2005 do současnosti. Objektivní tlak na udržení konkurenceschopnosti vede k permanentnímu přijímání technických, organizačních a jiných opatření, která umožňují zvyšování efektivnosti, ale i ekologizaci těžby a využívání hnědého uhlí. Musím konstatovat, že mnohé, co se realizuje, jsem si dříve nedokázal představit. Opět to bylo období učení s nalézáním nových řešení. K takovým řešením patří především ta, která mají strategické odůvodnění. Konkrétně v našem případě je to organizační propojení těžebních lokalit s elektrárenskými a teplárenskými provozy, umožňující využívat mnoha synergických efektů.

Stejně jako hornictví se měnil i region, ve kterém působíme. V čem nejvíce?

K největším proměnám si dovolím zařadit to, co lze hovorově nazvat „schopnost po hornické činnosti co nejlépe uklidit“ respektive navrátit území a krajinu přírodě a zejména lidem. Plně si uvědomujeme, že území dobývacích prostorů máme jen propůjčené. Nedílnou součástí hornických procesů se stalo v rámci sanačních a rekultivačních činností vytvářet novou krajinu, ale opět plnohodnotnou. K tomuto tvrzení nás opravňují realizované rekultivační projekty, které obdivují odborníci z nejrůznějších koutů světa a začíná je stále více vnímat i veřejnost. Osobně jsem přesvědčen, že za město Most a okolí, které je územím plným zeleně a vodních ploch, se jeho obyvatelé rozhodně nemusí stydět. Nejde ale jen o šedesátitisícový Most, sídlo našich firem, ale také o obce, které územně leží v sousedství těžby. Když se zmiňují jen negativní dopady těžby na okolí, doporučuji se nejdříve podívat do těchto obcí. Realitou je naopak významně lepší úroveň životního prostředí a celkové kvality a hodnot života v těchto obcích, než jaká je jinde. V těchto partnerských obcích jsme již řadu let přijali spoluodpovědnost za jejich rozvoj. Zlepšování životního prostředí vždy spojujeme se zvyšováním úrovně a kvality života obyvatel. Konečně jde i o našich zhruba 2,5 tisíce zaměstnanců. Prioritami naší podpory v regionu je proto vzdělávání na všech stupních, zdravotní a sociální péče, sport a kultura v celé její šíři. A většina obyvatel mi snad potvrdí, že poskytované nemalé finanční prostředky od šachet jsou na Mostecku vidět.

Čtěte také:
Zeman zepsul Gretu, studenti narazili u Babiše
Čína staví uhelné elektrárny s výkonem 226 GW

Které období v historii firmy pro vás bylo nejnáročnější?

Určitě nejnáročnější byla ta období, kdy „vnější vlivy“ výrazně zhoršovaly podmínky v uhelném hornictví. Která to byla konkrétně, je patrné z předchozích odpovědí. S kolegy se pak ocitáte v situacích, kdy jste demotivovaní, nevidíte smysl své práce, ani jak přispět k úspěchu své firmy. Už ale na samém počátku působení v hornické profesi jsem byl poučen, že tady se problémy řeší a nevzdávají. A časem se vám tato zásada dostane takzvaně pod kůži.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

Není to v žádném případě působení v té, či oné odborné nebo řídicí funkci. Není to ani o osobním podílu na vyřešení konkrétní odborné problematiky. Především jsem si vážil příležitosti, kterou jsem měl prakticky po celý čas svého působení v hornictví. Byla to možnost podílet se v různých pracovních týmech na řešení řady vznikajících problémů napříč báňskými a technickými obory. Vždy mě zaujala práce na koncepčních studiích – dělat na něčem, co má být dlouhodobě využíváno a přinést rozhodující hodnoty. Za profesní úspěch lze ale pochopitelně považovat až to, když jsou tyto práce a řešení realizovány. Čas od času se na tyto výstupy naší týmové práce jdu rád do provozu podívat. Při odpovědi na tuto otázku bych chtěl poděkovat všem spolupracovníkům, se kterými jsem se za tu poměrně dlouhou dobu mohl pracovně setkávat. Byla to předlouhá řada lidsky moudrých, odborně velmi kvalifikovaných, mnohdy tvrdých, ale otevřených lidí, od kterých jsem se jako mnozí učil. Při těchto kontaktech vznikal a utvářel se můj vztah k hornické profesi, která mě celoživotně zaujala.

Patří hornictví minulosti, nebo má budoucnost?

Ve světě bude rozhodně růst poptávka po nerostech, které budou nezbytné pro výkonnější generace elektrobaterií, vznik velkokapacitních úložišť energie nebo k výrobě zcela nových materiálů pro nejrůznější odvětví. Těžba těchto nerostů proto může zažít celosvětový rozvoj. Naopak sílící modla ochrany klimatu „úsilí o nulové uhlíkové emise“ zavrhuje používání fosilních paliv a uhlí zejména. Lze proto očekávat zesílení tlaku na útlum těžby uhlí. Vývoj ve světě ale není jen o ideologiích a proklamacích. Je stále o poznávání nových faktů a reálných možnostech, takže uvidíme za pár let.

Mohlo by vás zajímat:
TOP 10 největších těžebních bestií
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu
V garáži tento stroj neopravíte