Doba čtení:3 m, 51 s
Tvůrci modelů pro rozhodování vlády o budoucnosti Česka z projektu Seepia, popsali, s čím pracují a co jim vychází. Bohužel, ovlivňuje je zadání. Nabízíme pár postřehů z modelování potřeb české energetiky.
Seepia (zde) má vládě připravit podklady pro její rozhodování o tom, jakými cestami nejlépe dosáhnout uhlíkové neutrality Česka v roce 2050. Pro jejich práci přímo platí, že když zvolíte špatné řešení, výsledek bude také špatný. Špatným řešením myslím bezhlavou poslušnost vůči požadavkům Green Dealu a prováděcího souboru opatření Fit for 55, které stojí na co nejrychlejším odstavení uhlí, ropy a plynu a jejich nahrazení elektřinou získanou především z občasných zdrojů energie (OZE).
A tak i modely Seepia, byť jsou výsledkem čtyř různě specializovaných programů, včetně programu ČEPS (chvála bohu!), obsahují od začátku zkreslení. Bohužel zkreslení zásadní, neboť ignorují bezpečné řešení, které je nasnadě.
Pracují tedy s tím, jak se co nejrychleji zbavit zmíněných uhlíkových paliv, především uhlí a ropy. Plyn je dočasně v lepší pozici. Jednoduše proto, že i z těchto modelů je zřejmá nutnost vybudovat v první fázi nějaké nové zdroje. Což je logické řešení jen zdánlivě. Nové plynové zdroje sice skutečně v Česku budou produkovat asi o polovinu méně oxidu uhličitého, než současné zdroje uhelné. Jenže zároveň při těžbě a přepravě plynu uniká tolik metanu, že se v součtu uvolní tolik ekvivalentu CO2, jako při spálení uhlí. Jestliže je „klimatická změna“ globálním jevem, je jedno, zda se půlka daného množství uvolní v tuzemsku a půlka někde v Kataru. O tom, že to tak je, ví orgány EU nejpozději od roku 2015, kdy dostaly příslušnou zprávu. Další emise vzniknou z dopravy a převedení zkapalnělého zemního plynu (LNG) do plynného stavu má další energetické nároky.
Z klimatického pohledu je tedy jedno, zda bude Česko dál provozovat potřebné množství uhelných elektráren, nebo zda si místo nich postaví nové paroplynové provozy. Česku to ovšem být jedno nemůže, protože uhelné zdroje již stojí a uhlí pro ně máme doma, kdežto plynové musíme teprve za desítky či stovky miliard (navíc zřejmě jen dočasně) postavit a dovézt pro ně drahý plyn. To nedává smysl ani finančně, ani bezpečnostně a ani emisně.
Překvapivě rozumně modely Seepia počítají s tím, že vodík se v našich podmínkách úplatní spíše méně. To je asi v rozporu s některými proklamacemi, ale odpovídá to realitě. Pro výrobu zeleného vodíku z občasných zdrojů opravdu nemáme dobré podmínky. Leč s nějakým vodíkem se počítá.
S ohledem na naše malé výrobní možnosti si jej proto opatříme dovozem. Čili stejně, jako zemní plyn. (Mimochodem, je možné, že více dovozu je správná cesta k nezávislosti a energetické bezpečnosti? Oni totiž i Němci počítají s tím, že budou dovážet 30 – 50 procent své spotřeby vodíku – zde.) Zatímco zemní plyn k nám především přicházel z Ruska přes Ukrajinu či Německo, LNG z Kataru a USA k nám jde přes Německo, tak zelený vodík bychom, podle modelů Seepia, dostávali přes Německo – ze severní Afriky a z Chile. Katar není z bezpečnostního hlediska žádná paráda, ale proti takové Libyi a Alžírsku se jeví jako dost jistý dodavatel. A Chile? Jeho pobřeží je od pobřeží Evropy vzdušnou čarou asi 12 000 kilometrů. Jenže lodní trasy jsou delší, takže pokud se tyhle tankery vejdou do Panamského průplavu, urazí k terminálům v Německu asi 13 500 kilometrů…
Tuzemska se týká i další výsledek modelování. Aby bylo možné splnit všechny nároky kladené závěry Green Dealu, chybí nám 100 tisíc lidí ve stavebnictví. A pak ještě bude potřeba zajistit všechny komponenty a materiály. Což vzhledem k tomu, že to samé budou ve větší či menší míře dělat všechny členské státy unie, může být docela oříšek.
Jinou pozoruhodností byla zmínka o tom, že bychom si měli upravit jídelníček a mít v něm méně masa. Podle modelů by se to hodilo udělat v době, kde budeme usilovat o odstranění posledních gigatun oxidu uhličitého. Čili vybít chovy, zdražit maso, kolikrát už jste to někde četli? Ale nikdo nikdy nemluví o tom, že by si Asiaté měli odepřít rýži. Přitom, podle dostupných pramenů, vše nasvědčuje tomu, že produkce metanu od všeho dobytka na světě je plus mínus stejná, jako kolik se ho uvolňuje z bahna při pěstování rýže (zde). „Klimatická“ změna se přitom dotýká všech. Takže už je na čase vysvětlit 4,5 miliardě lidí v Asii, odkud je 90 procent rýže, že se s ní mají začít loučit. Alespoň s půlkou, možná spíš se dvěma třetinami. Protože jinak to „klima“ nezachráníme. Kdo se toho ujme? Předseda OSN, který dodnes nenašel odvahu, aby vyzval jmenovitě Čínu a Indii k dekarbonizaci do roku 2050?