Za oteplování může člověk. Ale jinak, než tvrdí EU a OSN – dokončení

„Efekt zvýšené koncentrace oxidu uhličitého, dekarbonizace, klimatické neutrality nejsou ověřeny měřením,“ říká docent Jan Pokorný z třeboňské společnosti ENKI.

Přinášíme dokončení rozhovoru s Janem Pokorným, který říká, že dekarbonizace jen odvádí pozornost od skutečných způsobů, kterými člověk ovlivňuje klima. Jeho první část si můžete přečíst zde.

Vašemu týmu z měření dokonce vychází, že slábne skleníkový efekt. To platí jen pro Česko, nebo se to dá zevšeobecnit?

Naměřili jsme stoupající tok dlouhovlnného záření od povrchu země do atmosféry. Jinými slovy, jde o snižování skleníkového efektu. Za období 2009 až 2022 jsme zaznamenali nárůst toku tepla (dlouhovlnného záření) od povrchu terénu do atmosféry o 7,4 W.m^-2. Přichází tedy více sluneční energie a země se ohřívá a do atmosféry odchází více tepla více tepla. Vysvětlujeme si to úbytkem oblačnosti, tedy nižším obsahem vodní páry, která je hlavním a určujícím skleníkovým plynem.

To je ovšem v naprostém rozporu s údaji o globálním růstu skleníkového efektu, tedy snižování toku tepla do oblohy následkem vyšší koncentrace CO₂. Přestože existují po světě stovky až tisíce přístrojů na měření bilance sluneční energie, tedy na měření krátkovlnné sluneční radiace a dlouhovlnné radiace, nenašli jsme v literatuře zpracované údaje dlouhodobého měření. Pokud je nám známo, ČHMÚ se měřením dlouhovlnného záření, tedy měřením skleníkového efektu nezabývá.

Dvanáct pravd, které prý pravda nejsou

Takže to, na čem stojí víra OSN i dnešních vůdců EU není podložené zjištěnými fakty?

Nekriticky přejímáme údaje o globálním zvyšování skleníkového efektu. IPCC kvantifikuje změny skleníkového efektu jako takzvané radiační zesílení (radiative forcing).  Podle IPCC je hodnota radiačního zesílení od roku 1750 do současnosti 2 – 3,5W.m^-2 následkem zvýšené koncentrace CO₂ a dalších skleníkových plynů (vyjma vodní páry). Dále IPCC uvádí hodnotu radiačního zesílení 0,43W.m^-2 od roku 2011 do současnosti.  To jsou ovšem hodnoty vypočtené, nepotvrzené měřením. Opakuji, že za stejné období se zvýšil příkon sluneční energie o 5W.m^-2, což je průměrná hodnota zjištěná měřením na 33 stanicích v Česku a odpovídá údajům z literatury.

Kvalita dlouhovlnného záření povrchu Země a krátkovlnného záření Slunce je ve svých účincích nesrovnatelná. Země je ohřívána Sluncem. Vracíme se do středověku, věří se více autoritám nežli vlastní zkušenosti a naměřeným hodnotám.

Povrch Země se ohřívá sluneční energií a Země se ochlazuje vůči vesmíru přes atmosféru, která funguje jako „přikrývka“ a tlumí tok tepla do vesmíru. Pokrok naší civilizace od konce středověku spočíval v tom, že začal respektovat empirii, zkušenost, naměřené hodnoty. Středověk stál na dogmatu a logice autorit, nic neověřoval experimentem. Efekt zvýšené koncentrace CO₂, dekarbonizace, ani klimatická neutralita také nejsou ověřeny měřením.

IPCC staví na hypotetickém zvýšeném skleníkového efektu, na vypočtené hodnotě „radiative forcing“ (radiační zesílení), ale tato hodnota nebyla nikdy ověřena měřením. Ví někdo z vrcholných politiků prosazujících dekarbonizaci, jak byla zjištěna hodnota radiačního zesílení, vyplývající z rozdílu koncentrace oxidu uhličitého 250 ppm v roce 1750 a nynější koncentrace 430 ppm? V jakém rozsahu se pohybuje koncentrace vodní páry? Přes dvacet let slyšíme argument, tolik vědců se přeci nemůže mýlit. Může, protože granty, podpora vědeckého výzkumu je směrována na hodnocení emisí a sekvestraci CO₂ a dekarbonizaci.

Jestliže jsou vývody vašeho týmu správné, znamená to, že dekarbonizace není cestou ke zvrácení vývoje teplot…

Dekarbonizace odvádí pozornost od skutečné příčiny změny klimatu projevující se extrémně vysokými teplotami za letních slunných dnů, přívalovými dešti, vysycháním krajiny. Tyto jevy jsou způsobeny vyšším příkonem sluneční energie, který je řádově vyšší nežli vypočtené, hypotetické radiační zesílení působené zvýšenou koncentrací oxidu uhličitého a dalších takzvaných suchých skleníkových plynů. Zásadní význam má vodní pára přičemž její působení jako skleníkového plynu nelze oddělovat od tlumivého efektu oblaků na příkon sluneční energie a vyrovnávání teplot výparem vody a kondenzací vodní páry. Tento proces je zprostředkován živými organismy – rostlinami a lesními porosty, které nejsou pasivním objektem klimatické změny, ale utvářejí se díky sluneční energii, kterou postupně „rozmělňují“ (disipace), vyrovnávají rozdíly teplot.

Opakujeme globálně chyby historických civilizací, které postupně odlesňovaly, odvodňovaly a dnes jejich zbytky objevují archeologové pod nánosy písku.

Cestou k nápravě je v prvé řadě poznání principů, zahájení otevřené diskuse a výuka základů o sluneční energii a její distribuci.  Klimatická elita a představitelé excelentních vědeckých institucí takovou diskusi odmítají a ignorují práce, fakta a prohlášení vědců, kteří upozorňují na skutečné antropogenní příčiny změny klimatu a vysychání.

Patříte i vy mezi konspirátory?

Může lidstvo tedy nějak působit proti rostoucím teplotám?

Může. Stačí nabídnout slunci vodu a život a uvědomit si, že odvodněné plochy se sluneční energií přehřívají. Za slunného dne od jara do podzimu přichází na 1m² až 1000W sluneční energie. Přibližně 20 procent se odrazí, 20 procent se vyzáří jako teplo (dlouhovlnné záření) do atmosféry, několik procent ohřívá půdu. Zbylých necelých 60 procent se nazývá čistá radiace, a pokud přichází na vegetaci zásobenou vodou, tak se jedno procento váže fotosyntézou do biomasy a desítky procent se spotřebují na výpar vody. Na každou molekulu přijatého oxidu uhličitého se vypaří stovky molekul vody. Fotosyntézou se váží do biomasy jednotky W.m^-2, výparem vody (transpirace, evapotranspirace) se váží stovky W.m^-2. Vodní pára potom přenáší sluneční energii doslova v čase (ráno se uvolní při kondenzaci na mlhu a rosu) a prostoru (kondenzací při tvorbě oblaků se vyzařuje do vyšších vrstev atmosféry).

Přirozené lesy udržují oběh vody, přitahují vodu z oceánu na pevninu. Vegetace vystoupila z moře a musela řešit zásobení vodou, klimax je les – dokonalý ekosystém z hlediska toků energie, vody a látek. Jde o to, jak kulturní krajinou napodobit les. Kilometr čtvereční lesa uživí jen jednoho dva lidi, proto rostoucí populace odlesňuje. U nás se to dělo před staletími, ve střední Asii před tisíciletími, v částech východní Afriky až ve 20. století. V Austrálii začali krajinu vypalovat Aboriginci před desítkami tisíců let a odlesnění a odvodnění dokonali Evropané v posledních 200 letech. Odlesňuje se v Kongu, Amazonii i na Sibiři.

Na loňské 2. Konferenci OSN o vodě (2nd Conference on water, New Your 2023) prezentovala slovenská delegace dokument mezinárodního týmu (White Paper Water for Recovery of Climate), vysvětlující úlohu vody a vegetace v klimatu a uvádějící pozitivní příklady obnovy krajiny zadržováním vody a podporou vegetace. Jsou v něm navrženy způsoby, jak stimulovat zadržování vody a obnovu funkční vegetace.  Pozitivní příklady obnovy jsou více než modely. Nelineární děje otevřené termodynamiky a sebeorganizaci nelze věrně modelovat, lze ale rozumět principům a mít radost z poznávání, nikoli deprese z polopravd.

Aktuální dovětek

V průběhu autorizace přidal Jan Pokorný ještě výsledek svého průzkumu na poli klimatické literatury:

„Prošel jsem v nakladatelství Academia a na internetu knihy o klimatu, jen výjimečně je v nich kapitola o sluneční energii a jejích přeměnách. V knihách v češtině chybí.  Nenašel jsem pojednání o úloze výparu z vegetace (evapotranspirace) ani o efektu změny krajinného pokryvu na oblačnost, tedy na příkon sluneční energie,“ konstatuje nevesele.

„Jak můžeme rozumět klimatu, když se nezabýváme množstvím přicházející sluneční energie a tím, jak její distribuci ovlivňujeme? To máme věřit modelům, ve kterých neexistuje noc a den, nerozlišují pevninu a moře a ve kterých na póly dopadá stejné množství sluneční energie jako na rovník, tedy solární konstanta dělená čtyřmi? Vždyť změřit si množství dopadající sluneční energie, povrchové teploty i efektivní teplotu atmosféry může každý. Když ke spolehlivé orientaci stačí přístroje za několik tisíc korun, proč se to neučí ve škole? Mládež by se přesvědčila, jak funguje voda a vegetace, neděsila by se uhlíkové stopy a snižovala by stopu tepelnou, nevyčítala by si, že žije a že dýchá a ničí tím planetu,“ nabízí směr docent Jan Pokorný ze společnosti ENKI.