Doba čtení:2 m, 46 s
Nejsevernější uhelná teplárna, která se nachází v městečku Longyearbyen na souostroví Špicberky, chce ukládat emise pod zemí. Špicberky jsou unikátní díky geologickým strukturám, které mohou být využity právě pro podpovrchové ukládání oxidu uhličitého. Na svých webových stránkách to uvedlo Teplárenské sdružení ČR.
Longyearbyen je malé hornické městečko se dvěma tisíci obyvateli, které je považováno za nejsevernější město na světě. Norská státní uhelná společnost zde zaměstnává téměř 60 procent norské populace žijící na ostrově.
Do městské zástavby dodává teplo uhelná teplárna s elektrickým výkonem deset MW, která byla postavena v roce 1983. Ročně spaluje 25 tisíc až 30 tisíc tun místního černého uhlí a vygeneruje až 50 tisíc tun emisí oxidu uhličitého. Po více než 30 letech prakticky nepřetržitého provozu je již teplárna na konci své životnosti a vláda zvažuje investovat přibližně 33 milionů eur (asi 895 milionů korun) do modernizace, která by prodloužila její životnost o dalších 25 let.
Současně se v Longyearbyenu připravuje světově unikátní projekt. V prosinci 2006 se Univerzitní centrum na Špicberkách (UNIS) rozhodlo využít přirozené výhody Špicberků a proměnit Longyearbyen v ukázkový příklad kompletního řetězce technologie pro zachycování a ukládání CO2 (CCS – Carbon capture and storage) – od těžby uhlí přes výrobu elektřiny a tepla až po úspěšné trvalé uskladnění emisí CO2 ve vhodných geologických formacích pod povrchem země. V prosinci 2011 rada UNIS rozhodla založit výzkumnou společnost, která vede pilotní projekt zaměřený na skladování CO2 na Špicberkách.
První fáze projektu se zaměřila na určení vhodných slaných akviferů (termín pro zvodněný kolektor) v blízkosti Longyearbyenu, kde bude možné uložit oxid uhličitý. Cílem druhé fáze pilotního projektu v letech 2011 až 2013 bylo ověřit injektáž a kapacitu rezervoáru a předpovědět jeho celkové uspořádání. Dále pak otestovat těsnicí schopnosti mezilehlé vrstvy jílu.
Čtěte: V Kodani vzniká unikátní spalovna se sjezdovkou
Ve třetí fázi projektu se pozornost obrátila k národní a mezinárodní spolupráci a k integraci projektů, využívající získaná data. Projekt CO2 lab pracuje s podporou městské rady a nabízí skvělé testovací místo pro ukládání uhlíku. Úložiště je dostupné ze silnice, leží jen pět kilometrů od Longyearbyenu. Právě tyto vlastnosti – uhelné doly, uhelné elektrárny a geologické struktury, které jsou vhodné pro skladování CO2 – dávají Špicberkům jedinečnou příležitost stát se globálním ukázkovým příkladem, demonstrujícím celý řetězec technologie CCS navíc v extrémních arktických podmínkách.
Česká geologická služba ve spolupráci s norským partnerem International Research Institute of Stavanger letos zahájila realizaci projektu, jehož cílem je ověřit technologii ukládání CO2 v reálném geologickém prostředí ČR.
Historie Špicberků se datuje od roku 1596 a dělí se v podstatě na epochy podle toho, která surovina se na nich zrovna těžila. Těžba uhlí zde začala v roce 1900 a první moderní důl otevřela na Špicberkách v roce 1906 společnost Arctic Coal Company (ACC), využila nejnovějšího výzkumu a příznivé ceny pro nově industrializovanou Evropu. Uhelná ložiska vyvolávala velký zájem, krátkodobě se tu těžila také síra, zlato, zinek, olovo, měď, sádra a mramor. Těžba uhlí je ale jedinou obchodní činností, která přežila na souostroví více než sto let. Vytvořila základ pro trvalé osídlení ve městech Longyearbyen, Sveagruva, Barentsburg a Ny-Alesund.
Mohlo by vás zajímat:
VIDEO: Jak se rodí kolosy na čtyřech kolech
Rypadlo váží jako 2700 škodovek
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu
VIDEO: Extrémní golfové hřiště na korbách náklaďáků