Co je pro Česko důležitější: H2O, nebo CO2?

Navrátit české krajině a půdě co nejvíc z její dřívější schopnosti absorbovat vodu. To je zásadní podmínkou budoucí bezpečnosti a nezávislosti České republiky. Foto: pixabay.com

Republika potřebuje přehodit výhybku priorit. S vyschlým vodovodem totiž nikdo emise CO2 řešit nebude. Že je letos docela deštivo na celkové situaci nic nemění.

Znáte tenhle citát? „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych od sebe obojí odlišil.“ Jestli je jeho autorem starověký athénský dramatik Aischylos, nebo spisovatel Arthur Miller, jemuž je také připisován, není dnes důležité. Důležité je sdělení samo. Dokonale totiž pasuje na současné Česko i na Evropskou unii. Ba dokonale pasuje i na všechny neoliberály, zelené apoštoly a další směry moderní politiky či spíše aktivismu.

Čtěte také:
Emisní povolenky nás mohou dostat do kolen
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Unie ovládaná moderně levicovými liberály se, jak jí je vlastní, nějakou pokorou nezatěžuje. Proto nemůže uvěřit, že její cíl změnit přístup všech států na světě k otázce produkce CO2, plastů a vůbec přístupu k přírodě patří do kategorie „věcí, které změnit nemohu“. O to větší finanční prostředky tomu chce věnovat (zadlužit se) a o to více chce deformovat život lidí v evropských zemích, které jsou členy Unie. Včetně toho, že nám chtějí regulovat, kolik budeme jíst masa a jak si budeme pořizovat oblečení a další věci, protože takzvané oběhové hospodářství není nic jiného.

Jenže Česku (zřejmě nejen jemu) tiká pod pozadím úplně jiná bomba, než je produkce CO2, globální změna klimatu, oteplování o dva a více stupňů a ztráta mnoha živočišných druhů. Tou skutečnou bombou je nevhodným hospodařením poškozená, nebo přímo zdevastovaná půda a krajina. Kvůli tomu není schopná zadržovat tolik vody, kolik zvládla v minulosti.

To je skutečný problém, nikoli trvalý pokles množství srážek, protože je změna klimatu. Pokles srážek není v Česku ani velký, ani dlouhodobý, což dokládají statistiky hydrometeorologického ústavu. Což neznamená, že nemůže být nepříjemný. Ale ten skutečný problém způsobuje stav půdy, jež nedokáže vodu pojmout. Respektive, kvůli přerušeným vazbám a celkově špatnému stavu se nasytí vodou daleko dříve, než tomu bylo. Či se zase hned odvodní kvůli melioracím.

V českých dějinách jsou samozřejmě zapsaná skutečně katastrofální sucha, se kterými si neporadila ani půda nezatížená průmyslovým zemědělstvím a dalšími velkoplošnými civilizačními zásahy. Zcela bezpečně za to nemohla ani produkce CO2, jak potvrzuje i úhelný kámen klimatické víry, takzvaný Hokejkový graf Američana Michaela Manna (zde). Katastrofální sucho prostě může přijít. A blázen je ten, kdo mu jde naproti tak, jako česká krajina. Respektive odpovědní čeští politici.

V české krajině je potřeba (a je to z kategorie „věci, které změnit mohu“) provést obrovské množství zásahů, aby se jí vrátila její dřívější absorpční schopnost. Nejde však jen o nové, či opravené rybníky a přípravu stavby nových přehrad, či propojení vodovodů. Ale nic proti tomu! Jen těžiště řešení spočívá, jako již tolikrát v minulosti, v drobné práci. Což je to, co se velkým úřadům jeví snad vždy jako podezřelé. No, i kdyby to nebylo podezřelé, špatně se to vykazuje. A navíc to vyžaduje změnu přístupu u velkých vlastníků a propachtovatelů půdy. Jako je například jistý Agrofert, že. Což chce trochu víc odvahy, než něco nařizovat obyčejným sedlákům… Ministerstvo zemědělství a jeho ministr by tu odvahu měli rychle najít, protože absorpční schopnost půdy opravdu není záležitostí zmíněného holdingu, ale vpravdě všech Čechů. (Samozřejmě i dalších lidí, kteří se rozhodli natrvalo žít v této republice.) Takže takové nepovolené vysoušení mokřadů by se mělo nekompromisně zatrhnout každému. Případně by každý takový měl být donucen k tomu, aby mokřad uvedl do původního stavu.

Ale zpět k podstatě problému!

Česko samo o sobě má akutní problém s H2O, nikoli s CO2, jak tvrdí zelená lobby. I v jejím zájmu přitom je, aby Česko mělo dost vlastní vody (tady se fakt o dovozu dá mluvit jen v krajních případech). Když totiž česká zem nebude mít vodu, bude pak hlavním a možná jediným naším zájmem tu vodu zajistit. Na CO2 nebude mít nikdo chuť, čas ani peníze.

Problémem skupin usilujících o „okamžitá řešení klimatu“ je právě jejich netrpělivost. Protože okamžitě tenhle rébus prostě vyřešit nelze. Možná by si proto mohli připomenout výrok připisovaný indickému mysliteli Sri Chinmoyovi: „Včera jsem byl chytrý, proto jsem chtěl změnit svět. Dne jsem moudrý, proto měním sám sebe.“