Co musíte vědět, než podpoříte Green Deal?

Franz Timmermans tvrdí o energetice věci, které snadno vyvrátí každý, kdo se v ní vyzná. I laik ovšem velmi rychle najde na internetu ověřené informace, které místopředsedu Evropské komise usvědčí z toho, že jeho tvrzení jsou nesmyslná. Tedy že se jedná o dezinformace. Foto: wikipedia.org

Energetice rozumí ve světě jen pár lidí. Politici mezi ně však nepatří. Kvůli tomu je možná rozsáhlá manipulace veřejným míněním. Výsledkem jsou zcela nereálná očekávání, ze strany veřejnosti.

„Než vyřešíme nedostatek a plynu a než porazíme Rusko, tak zapneme fosilní zdroje, aby doplnily to, co ještě nezvládnou obnovitelné zdroje. Pak fosil zase začneme vypínat,“ to jsou slova mladého a úspěšného absolventa vysoké školy. Podle jeho slov se „po porážce Ruska můžeme zase věnovat tomu, jak planetu dál nezničit. Kéž by situace byla tak jednoduchá! A kéž by všichni věděli, že to tak jednoduché není. Bohužel, informační embargo ze strany hlavních médií je tak tuhé, že se to běžný člověk, bohužel včetně třeba běžných poslanců, nemá šanci snadno dozvědět.

Nabízíme proto několik jednoduchých otázek, jejichž zodpovězení každému umožní uvědomit si, jak zhruba situace okolo přechodu na takzvané obnovitelné – ve skutečnosti také pouze občasné – zdroje energie (OZE) ve skutečnosti vypadá.

Kdy potřebujeme elektřinu?

Moderní evropská společnost potřebuje elektřinu bez omezení a neustále. Jinak nemůže fungovat, protože elektřina pohání všechno, co nepohání spalovací motor, nebo kotel. Elektřina zajišťuje fungování nemocnic, počítačových sítí a počítačů, čerpacích stanic, bankomatů, eskalátorů, sítí mobilních telefonů, pokladem v obchodech, výtahů, čerpadel, bojlerů, plynových kotlů, lednic, praček, vysavačů, sporáků, veškerého osvětlení, televize, tramvají, metra, klimatizací, tepelných čerpadel a tak dále.

Do roku 2030 se bez plynu a uhlí neobejdeme

Co dodává elektřinu permanentně?

Permanentně dodávají elektřinu pouze jaderné, vodní, uhelné, plynové, biomasové a ropné elektrárny. Bez ohledu na počasí, nebo roční dobu.

Kdy dodávají elektřinu OZE?

Fotovoltaické a větrné elektrárny, vnímané jako primární „obnovitelné zdroje“ elektřinu dodávají pouze za příznivého počasí. Takže fotovoltaika pouze při dostatku slunečního svitu. Takže nikoli v noci nebo když je zataženo. Objem produkce dále ovlivňuje míra oblačnosti. V zimních měsících proto tyto elektrárny dodávají leckdy méně, než 20 procent svého instalovaného výkonu. Je tedy potřeba jejich instalovaný výkon dimenzovat zhruba na pětinásobek výkonu požadovaného. Jenže každou zimu jsou dny a týdny, ve kterých kvůli počasí nedodává fotovoltaika vůbec nic. Což je stav, se kterým se nedá nic dělat.

Větrné elektrárny dodávají průměrně ročně asi čtvrtinu svého instalovaného výkonu (zde). Ovšem jakmile vítr fouká málo, nebo naopak příliš, jejich dodávky se zastaví. Což se, bohužel, zhusta děje právě v zimě, kdy bývají nulové i dodávky z fotovoltaiky.

Jak se skladuje elektřina?

V principu se elektřina dá skladovat v bateriích, v přečerpávacích vodních elektrárnách, nebo třeba ve výrobě vodíku. Zatím nejrozvinutějším způsobem jsou přečerpávací elektrárny. V době, kdy se vyrábí nadbytek elektřiny, tak se elektrickými čerpadly vytlačí voda do nádrží (viz Nové stráně, zde) a v době, kdy je výroba nižší, než je odběr, se tato voda pustí na turbíny přečerpávací elektrárny. Tento způsob má však nároky na podobu krajiny a z podstaty jej lze používat jen jako vyrovnávací zdroj.

Bateriová úložiště existují a fungují. Bohužel však technologický pokrok není na takové úrovni, aby se jejich prostřednictvím dala vytvořit „baterie pro celý stát“. Podle dostupných přibližných propočtů by bateriová záloha jen pro Českou republiku a jen na týden vyšla na několik bilionů korun. Což by ovšem nebyla jednorázová investice, neboť baterie je potřeba obměňovat po méně než 10letech.

Hrnčál: Tepelná čerpadla nejsou řešení

Ukládat elektřinu do vodíku, je technicky možné. Ovšem získání jedné kilowatthodiny ve vodíku vyžaduje vložení tří kilowatthodin elektřiny. „Pro získání jedné kilowatthodiny z vyrobeného, skladovaného a zpětně využitého vodíku v paroplynové elektrárně nebo v pokročilém palivovém článku musíme vyrobit tři kilowatthodiny elektřiny,“ vysvětlil pro iUhli.cz František Hrdlička z ČVUT (podrobněji zde). Znamená to tedy, že instalovaná kapacita zdrojů elektřiny musí být trojnásobná, než je požadovaná produkce vodíku. A pokud by mělo jít o „zelený“ vodík, tedy získaný prostřednictvím elektřiny z OZE, je jeho produkce zatížená výše zmíněnými závislostmi na počasí.

Jaké jsou skutečné produkční možnosti OZE je zřejmé z online statistik německého portálu Agora-Energiewende (záložka Servis zde). Ten mapuje dodávky do německé sítě ze všech zdrojů, fungujících ve Spolkové republice. Přestože má Německo – za miliardy eur – v OZE již instalovaný výkon zhruba o čtvrtinu vyšší, než v konvenčních zdrojích (uhlí, jádro, plyn + voda a biomasa), v loňském roce nedokázaly tyto zdroje pokrýt německou spotřebu ani na vteřinu.

Jak uspokojit nároky elektrifikace?

Spotřeba elektřiny v budoucích letech poroste. Důvodem je záměr EU na komplexní elektrifikaci. Jen náhrada českých automobilů za elektromobily by si přitom vyžádala výstavbu dalších sedmi temelínských bloků (sedm gigawatt), což vysvětluje profesor Jan Macek z ČVUT (zde). To se však při současném trendu, kdy se v Evropě prakticky nestaví žádné stabilně dodávající zdroje, nevypadá jako reálné. Ty uhelné jsou považovány za špinavé a pokračuje tlak na jejich odstavování, plynové mají problém s dodávkami plynu a jádro chtějí Rakušané a Lucemburčané žalovat, o zdrojích na ropné produkty ani nemluvě.

Úvahy o tom, že místní nedostatek vyřeší import v rámci EU, nemají reálný základ. Jasně to ukazují například studie nejvyšší české autority přes dodávky elektřiny, kterou je státní společnost ČEPS (zde). Podle nich nebude ve střední Evropě v roce 2040 odkud dovážet. A posílení transevropských vedení je finančně a byrokraticky tak náročné, že není bezpečné na něj spoléhat. Navíc, dovoz jednoduše nemusí být k dispozici.

Do budoucna je tedy zcela reálné očekávat vypínání dodávek elektřiny. Je jedno, zda to bude prostřednictvím „chytrých sítí“, jež například vyčerpají elektřinu z baterií připojených elektromobilů, vypnou pračky, nebo jednoduše omezením příkonu velkým odběratelům, či ještě jednodušeji, vypnutím dodávky domácnostem v průběhu pracovního dne. Zda se tomu bude říkat odstávka, nebo „regulace na straně spotřeby“ na věci nic nemění.

Protože při zachování současného trendu zkrátka nebude elektřiny dostatek. Protože když nefouká a nesvítí, je jedno, jaký máte instalovaný výkon v OZE. I 100 krát 0 je pořád nula…

Vinkler: Elektřinu na vývoz bude mít jen Francie

O kolik chcete zchudnout?

To všechno povede k tomu, že elektřina – bez které se neumíme obejít – bude nedostatková a proto drahá. A už teď přitom její cena přivádí firmy do problémů či přímo ke krachu. Zkrátka pokud nebude elektřiny dost, nebude levnější. K tomu je potřeba připočítat i fakt, že postavit stejný výkon ve větrných elektrárnách jako v jaderné elektrárně, je materiálově násobně náročnější (a uvolní se přitom násobně víc oxidu uhličitého). A také to, že životnost OZE je násobně kratší, než je tomu u konvenčních energetických zdrojů.

Co dělá ostatní svět?

Zastánci přechodu na zelenou energii argumentují nezbytností snižování emisí oxidu uhličitého, kvůli zastavení změny klimatu. Tichomořské ostrovy mají kvůli ní za pár let zmizet z mapy, ledovce mají roztát, pralesy mají shořet a teploty mají nezadržitelně stoupat. Jestli je to všechno pravda (existuje dost důkazů, že ne. Například zde, zde, zde a zde), jak je možné, že valná většina světa se tím nevzrušuje? Třeba největší světový emitent CO2, tedy Čína (cca 30%) staví víc uhelných elektráren, než ostatní svět dohromady. Indie, druhý nejlidnatější stát světa, se snaží zajistit lidem elektřinu jakýmkoli způsobem. Ve výčtu se dá pokračovat dlouho. To, že tyto státy také staví OZE, nic nemění na tom, jak přispívají k růstu emisí oxidu uhličitého.

Státy, jež jsou členy EU, naopak nyní odpovídají jen asi za osm procent světových emisí tohoto plynu. Česká republika pak jen zhruba z 0,3 procenta. EU chce přestat s produkcí CO2 do roku 2050, k čemuž se zavázala. Čína se k témuž zavázala k roku 2060 a Indie k roku 2070. Podle aktivistů však je celosvětová nulová produkce oxidu uhličitého do roku 2050 nezbytnou podmínkou pro zachování plus mínus současné podoby podnebí. Takže množství, které státy v EU uberou, ostatní státy hravě dorovnají, pokud jej nezvýší.

Při současném aranžmá tedy nemá neskonale draze zaplacené úsilí členů EU žádný reálný smysl. Může-li za změnu klimatu lidmi vypouštěný CO2,tak se změna klima v žádném případě nezastaví, ani nezmírní, dokud na tom nebude současně pracovat opravdu celý svět. Včetně Číňanů.

Závislost za závislost?

K celé diskuzi o přechodu na obnovitelné a současně jen občasné zdroje energie se obvykle nedodává, že naprostá většina potřebných komponent vzniká v Číně. Fotovoltaika a suroviny pro baterie jsou čínské z valné většiny, větrných elektráren tam vzniká asi polovina. Pokud nyní řešíme následky závislosti na dodávkách plynu z Ruska, opravdu je chceme vyměnit za naprostou závislost na dodávkách z Číny?

Mimochodem, děkan politologické fakulty Moskevské státní univerzity Andrej Sidorov v pořadu Večer s Vladimirem Solovjovem řekl, že „Rusko potřebuje hladovou, vymrzlou, špinavou a chudou Evropu“ (zde). Což při zhodnocení dosavadních kroků je přesně to, na čem dlouhodobě pracuje Evropská komise a většina europoslanců. Zřejmě i proto většině europoslanců nevadí, že EK k Green Dealu nepředložila povinné dopadové studie.