Doba čtení:4 m, 52 s

Změna klimatu je globální jev, který mají ovlivňovat globální emise CO2. Jejich přepočty na hlavu tedy nemají smysl, rozhodná jsou celkové podíly států v procentech. Česko si zdaleka nevede špatně.

Oblíbenou technikou environmentalistů, která má vyvolat v lidech v prostoru EU pocit viny, je přepočet emisí oxidu uhličitého v jednotlivých státech na hlavu. Nebo údaje o tom, kolik který stát vypustil CO2 od roku 1830, či dokonce 1751 (web ourworldindata.org). Což jsou samozřejmě pouhé hrubé odhady, jež s realitou nemají, s vysokou pravděpodobností, vůbec nic společného.

Mimochodem, údaje na webu ourworldindata.org, kterými se budeme zabývat, tyhle kumulativní emise u Česka uvádějí až od roku 1861, kdežto v případě Ukrajiny již od roku 1830. Že by údaje z carského Ruska byly k dispozici za delší dobu, než ze spořádaného Rakousko-Uherska? A objem emisí z USA je známý od roku 1800, z Německa od 1792, ale z Francie až od 1802. Z Číny s dokonalým byrokratickým aparátem má graf dokonce údaje až od roku 1907! Dává vůbec takové porovnávání vůbec nějaký smysl? Těžko. I když, na druhou stranu výborně ukazuje, jak pročínské jsou zelené organizace, jež tlačí do médií přepočty emisí na hlavu, jež Čínu staví do lepší světla, než Česko (Čína 8,05 tuny na hlavu, Česko 9,24 tuny v roce 2021).

Protože ve chvíli, kdy se podíváme na grafy kumulativních emisí, jde celá báchorka o jakési environmentální vině Čechů, či Evropanů k šípku. Česko totiž od roku 1860 má mít na kontě 11,98 miliardy tun CO2, kdežto Čína, jež začala s chrlením emisí tohoto plynu až v roce 1959, jich už stihla vypustit 249,35 miliardy tun. Těžko hledat větší pokrytectví, než zelených, kteří vypouštějí „alarmující“ informace o tom, jak je Česko emisně horší, než Čína.

Emise CO2 z války na Ukrajině

Pro úplnost – USA, které rozjely produkci oxidu uhličitého zhruba v roce 1890, tedy o 70 let dřív a jsou stále vedoucí ekonomikou světa, mají „na triku“ 421,91 miliard tun USA. Aby ne, když americké emise tohoto plynu klesají od roku 1945. Ty čínské oproti tomu poklesly poprvé v roce 2020. (Ovšem pak ožila ekonomika po kovidu a vývoj se otočil…)

O tom, jak manipulativní jsou informace vypouštěná zelenými skupinami, které si novináři nedokážou dát do kontextu, dobře vypovídají i následující údaje o podílu některých států na globálních emisích oxidu uhličitého. Státy jsou seřazeny podle abecedy, data pocházejí z roku 2021. Zdrojem je zmíněný web ourworldindata.org (zde).

Podíl států na světových emisích CO2 v roce 2021

 

Argentina 0,50% snižuje od roku 2008
Austrálie 1,13% snižuje od roku 2001
Belgie 0,26% snižuje stále od roku 1948
Bahrajn 0,11% (stát má 1,4 milionu obyvatel, bez průmyslu)
Brazílie 1,32% po poklesu od roku 2014 produkce roste od roku 2019
Česko 0,26% stále snižuje od roku 1984
Čína 30,9% snížila v roce 2020
Francie 0,82% neustále snižuje od roku 1949
Chile 0,24% snižuje od roku 2019
Indie 7,3% produkce roste
Indonésie 1,67% snižuje od roku 2019
Írán 2,02% snížil v roce 2020
JAR 1,17% snižuje od roku 2008 (časté výpadky neudržovaných elektráren)
Kanada 1,47% snižuje od roku 2000
Kolumbie 0,25% oproti roku 2020 růst
Kucajt 0,29% (jen 4,4 milionu obyvatel, žádný průmysl)
Maďarsko 0,23% snižuje od roku 1983
Malajsie 0,74% snížila v roce 2020
Mexiko 1,10% snižuje od 2012
Německo 1,82% snižuje od roku 1963
Peru 0,13% produkce roste
Rakousko 0,17% snižuje od roku 1949
Rusko 4,75% snižuje od roku 1985
Saudská Arábie 1,81%, snížila v roce 2020
Španělsko 0,63% snižuje s malými výkyvy od roku 2002
Švédsko 0,10% snižuje od roku 1969
Ukrajina 0,54% snižuje od roku 1984
USA 13,49% snižují od roku 1945
Vietnam 0,88% snížil v roce 2020

Velmi vypovídající jsou také údaje o celkovém množství emisí z jednotlivých částí světa. Ty jsou na webu ourworldindata.org jen za rok 2016, takže například v případě Evropy a Severní Ameriky jsou nyní již emise nižší, u Asie je tomu naopak. Nicméně i tehdejší údaje poskytují dobrý obrázek o tom, odkud pocházejí emise oxidu uhličitého a kde je tedy potřeba jejich množství snižovat nejrychleji:

49 procent Asie
18 procent Severní Amerika
16 procent Evropa, včetně Ruska, EU asi 10%, (nyní EU 7-9%)
12 procent Jižní Amerika a Karibik
4 procenta Afrika
1 procento Oceánie

Z uvedených příkladů by mělo být zřejmé, že pokud potřebujeme „uhlíkově neutrální“ svět do roku 2050, musí na tom pracovat všechny státy současně a stejně rychle. Státy v EU na globální bilanci oxidu uhličitého nemají samy šanci nic změnit. Bez ohledu na to, jak o tom dezinformují zelené organizace. Ten první, kdo přitom musí razantně zatáhnout za brzdu, je dosud chráněná Čína.

Švýcaři si odhlasovali, že změní počasí

Na tom nic nemění žádné politické ujednání, jako je třeba Pařížská dohoda v roce 2015. Tam se, zcela v rozporu s fyzikou, stanovilo, které státy musí snižovat emise hned a které až později. Jestli je pravda, že k nějaké záchraně klimatu je potřeba světová uhlíková neutralita v roce 2050 (nebo dřív, to je vlastně jedno), není možné, aby měly některé státy výjimku. Ani Čína.

Jestli je ovšem situace jiná – třeba, že rok 2050 je tak nějak stanoveným termínem – dluží nám všem lidem v členských státech EU někdo zásadní vysvětlení. Vysvětlení toho, proč to vlastně děláme. Neboť „záchrana klimatu“ prostřednictvím EU a USA je neuskutečnitelný nesmysl. Lež. Dezinformace. Protože světové emise oxidu uhličitého, navzdory snižování v EU a USA, stále rostou.

Dokáže uspokojivou odpověď „proč“, nebo „k čemu to děláme“ a proč to má euroamerická civilizace dělat tak rychle, poskytnout generální tajemník OSN António Guterres, šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen, nebo snad předseda české vlády Petr Fiala? Nebo Andrej Babiš, který podepsal český souhlas s Green Dealem?

Close

Generic selectors
Pouze přesná schoda
Hledat v titulcích
Hledat v obsahu
Post Type Selectors
Hledat pouze v kategorii
Energetická bezpečnost
Komentáře
Rozhovor
Videa
Z domova
Zajímavosti
Ze světa