Marek: OZE správně znamená Občasné Zdroje Energie

Jiří Marek Foto: iUHLI

Současný trend vývoje energetiky ve střední Evropě je příznivý pro toho, kdo bude mít k dispozici exportní kapacitu ze stabilních zdrojů. Investovat do jádra vyjde laciněji, než podporovat fotovoltaické zdroje. I o tom jsme mluvili s Jiřím Markem ze spolku Jaderní veteráni.

Splnit požadavky unijního plánu Fit for 55 je pro Česko nereálné, to v našem rozhovoru říká prezident spolku Jaderní veteráni Jiří Marek zcela jasně. Stejně jasně říká i to, že jen fotovoltaické a větrné elektrárny nedokážou stabilně a řiditelně zásobovat českou elektrizační soustavu. Cena povolenek nám podle něj může vyřadit uhlí, ale plyn a jádro musí pro dobré fungování sítě zůstat zachované. Výstavba jaderných zdrojů má pro Česko zásadní význam, protože nám může udržet energetickou nezávislost a tím i skutečnou suverenitu v rámci EU. Že Markovy vývody nejsou liché, ukazují letošní zprávy o hrubém nátlaku EU na neutrální Švýcarsko (zde).

Adorace obnovitelných zdrojů je všudy přítomná a mnoho lidí si myslí, že ani Česko nemá jinou možnost, než přejít na fotovoltaiku a vítr. Co si o tom myslíte vy?

Současná diskuze jednoznačně ukazuje, že pokud máme plnit cíle omezování emisí CO2, pak fotovoltaika a vítr bude sehrávat v našem energetickém mixu pouze malou, našim geografickým podmínkám odpovídající úlohu, ale základem musí být stabilní zdroje. V našem případě jaderné elektrárny.

Čtěte také:
Tendr na Dukovany možná už v listopadu
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Česká veřejnost, část médií i politici fandí jaderné energetice snad jako nikde jinde na světě. Na druhé straně posledních 30 let není zrovna přehlídkou úspěchů – v Temelíně se dostavěly jen dva bloky místo čtyř, nový tendr na dva bloky v Temelíně skončil v roce 2014 blamáží a současná příprava výstavby pátého bloku v Dukovanech hned na startu nabírá skluz.

Pozdě bycha honit – toho nedokončení třetího a čtvrtého bloku v Temelíně je jistě škoda. Na druhé straně chápu tehdejší politiky v jejich rozhodování. Transformační náklady našeho státu byly počátkem „devadesátek“ absolutně neodhadnutelné, predikce budoucí spotřeby elektřiny se pohybovala ve velkém rozptylu … Když by se dostavělo, dnes bychom byli vysmátí – pokud by výroba v jádře z těch dvou bloků nahradila výrobu z uhlí, pak bychom měli nyní emise CO2 o nejméně osm až 10 procent nižší než současné, a tedy by v plánu EU „Fit for 55“ požadované další snížení bylo možná splnitelné (z 39 na 55 %), zatímco nyní, kdy jde o pokles z 30 na 55 procent za devět let je to neuskutečnitelné. A dále – pokud by se dobře balancovalo s exportem z výroby v jádře i uhlí, mohly by při současném strmém růstu cen elektřiny na burze ty dva bloky přispívat prostřednictvím dividend do státního rozpočtu částkou nejméně 10 miliard korun ročně. Stejnou škodu představuje ministerstvem financí zrušený tendr v roce 2014. Dnes by se začínalo stavět a ekonomické parametry kontraktu uzavřeného po výběrovém řízení by byly vzhledem k současným cenám elektřiny bezkonkurenční. Lze jen doufat, že slabé chvíle jsme si již vybrali.

Při debatách o dostavbě českých jaderných elektráren se často zpochybňuje schopnost firem, včetně českých, postavit jaderné zdroje včas, pokud vůbec. A řada současných staveb se skutečně protahuje, francouzský Flamanville už úplně nepochopitelně. Tušíte, čím je to způsobené?

Musím vás opravit. V Dukovanech nejde o dostavbu, jak se často nepřesně uvádí, ale o výstavbu zcela nové a na stávající nezávislé elektrárny na jiném pozemku. Co se týká vaší otázky, je třeba oddělit dvě věci – jedna je proces přípravy – projekt, legislativa, projednání a schválení a podobně a druhá vlastní fyzická výstavba. V Evropě zejména to první prostě nějak nejde – finský Hanhikivi a maďarský Paks nemají po osmi letech od podpisu kontraktů ani stavební povolení. Flamanville je kapitola sama pro sebe – možná si tam Francouzi testují, co vše se může při výstavbě stát. Na druhé straně je pravdou, že tento blok nyní bilančně nepotřebují, tak je nic netlačí. Je o nich známo, že umějí pracovat teprve pod tlakem. Jsem přesvědčen, že až se čas nachýlí, tedy až bude dobíhat doba životnosti jejich 55 reaktorů, tak začnou nové bloky sekat jak Baťa cvičky. Francouzští inženýři mají ostatně velmi dobré reference – Eiffelovu věž, Concorde, TGV – a samozřejmě těch 55 reaktorů za 20 let. A pokud jde o naše firmy, byť se připomíná naše již letitá schopnost stavět jaderné elektrárny, tak je nutné brát na vědomí, že všichni, kteří to uměli, jsou již v důchodu. Ty dotčené firmy mají jiný výrobní program, ale nezkrachovaly. Proto jsem přesvědčen, že tak jako se naučili postavit jadernou elektrárnu v 70letech, tak se to naučí i nyní.

Jak dlouho by mohla, při optimálním scénáři, trvat výstavba nových Dukovan? Dá se z toho odvozovat i délka stavby v případě Temelína?

Nejsem Sybila. Původní harmonogram je už v nepatrném skluzu, ale je známo, že právě ve fázi přípravy a projednávání výstavby je měkčí – tedy bude-li celá příprava dobře řízena a budou odstraněny zbytečné úřednické „naschvály“ – pak by výstavba mohla opravdu začít okolo roku 2028, a v roce 2036 by mohlo být hotovo. Je to dle současného harmonogramu. Musíme věřit, že je realistický. Jinak v odhadech termínů realizace tak velkých projektů obvykle platí, že průběžná aplikace zkušeností z přípravy i výstavby vždy zkracuje termíny následných staveb. Pokud nenastanou mimořádné komplikace, třeba nějaké nové bezpečnostní požadavky, pak se výstavba dalších bloků, a nejen u nás, bude zkracovat. Ostatně další evropský projekt francouzského EPR v Hinkley Point už nectnosti předchozích staveb nevykazuje.

Čtěte také:
Proč je kolem plakátové kampaně proti Zeleným v Německu takový rozruch?
Obří větrný podvod jde v Německu k soudu

Oponenti jádra argumentují také tím, že se jádro už nevyplatí…

Z jejich strany jde o pochopitelný postoj. Potřebují nějak dehonestovat svého konkurenta. Bez ohledu na to, zda je to prostřednictvím lží nebo manipulací s čísly. Já prostě jejich čísla neberu.

Proč?

Uvedu jednoduchý příklad. V článku „Kolik opravdu stojí podpora fotovoltaických elektráren z dob solárního boomu?“ (zde) je uvedena řada čísel, u nichž mi při bližším pohledu šly oči šejdrem. Podívejme se na jedno z nich. Solárníci v roce 2019 odvedli 1,4 miliardy korun na odvodech za zaměstnance. To znamená, že jejich čisté mzdové náklady byly 5,54 miliardy korun. To znamená, že při roční výrobě 2, 253 TWh – podle Energostatu – by jen na mzdy museli prodávat elektřinu za 96 eur za megawatthodinu. To je asi dvakrát více, než byla její cena na pražské burze. A kde jsou provozní a údržbové náklady, odpisy a zisk? To jsou skutečně ti praví, kteří vědí, co se vyplatí a co ne.

V loňském roce byla jako podklad pro smlouvu státu a ČEZu o financování výstavby vyhodnocena cena z nového bloku prodávané elektřiny, garantující návratnost investice, ve výši 55 – 65 eur za megawatthodinu. Dnes se na Lipské burze uzavírají nové kontrakty za ceny 100 a více eur za megawatthodinu. Podle toho tohoto vývoje to vypadá, že pátý blok Dukovan bude snášet zlatá vejce.

Není řídký názor, že než stavět velký jaderný zdroj, je lepší počkat na menší modulární reaktory SMR. Je to realistický přístup, nebo je to spíš obezlička, jak jadernou energetiku odstavit na vedlejší kolej a vyhnout se výstavbě Dukovan, případně dalším blokům v Temelíně?

Zásadním problémem je, jak dlouho budeme čekat na průmyslové nasazení SMR. My musíme řešit období mezi lety 2030 – 2040. Principy a konstrukce SMR jsou známy již od šedesátých let minulého století. Standardně se používají v ponorkách, na letadlových lodích či ledoborcích. V podstatě tam, kde se na cenu nehledí. Jediný v současnosti průmyslově nasazený SMR je ruský RITM 200, umístěný na pontonu v sibiřském Peveku. V místě, kde by jinak elektřinu získávali s pomocí dieselagregátů. Takže cena dvakrát až třikrát vyšší, než běžná, je v tomto místě výhrou. Je zřejmé, že současný velký zájem o nasazení SMR bude korunován úspěchem, mnoho projektů je v pokročilé fázi vývoje, americký NuScale má již licenci jejich jaderného úřadu. Domnívám se však, že mluvit o větším využití SMR je možné až na horizontu roků 2045 – 2050. To je v našem případě téma pro akademiky.

Je vůbec pro Česko reálné, že by se někdy v budoucnu obešlo bez uhelné, plynové a jaderné energetiky? Tedy že by elektřinu a teplo dodávaly jen obnovitelné zdroje?

Odpověď je jednoduchá – v žádném případě. Uhlí lze vyřadit a povolenky to dokáží rychle, ale elektrizační soustavu nelze provozovat bez stabilních a řiditelných dodávek z jaderných a plynových elektráren. Zde si musíme také vyjasnit pojem „obnovitelný“.

Prosím.

Dle mého jsou obnovitelnými primárními zdroji voda, biomasa, ropa, plyn a uhlí. Cyklus obnovy u biomasy je v řádu let u rychle rostoucích rostlin, zatímco u plynu, ropy a uhlí to jsou desítky a stovky miliónů let. Vždy ale jde o obnovu formy a koncentrace uhlíku pro následnou exotermickou reakci. Na slunečním svitu a větru není nic obnovitelného, protože jde o trvalý jev.

Proto je správné a přesné používat pro fotovoltaiku a větrné elektrárny výraz „občasné, přerušované, nesouvislé“, což jsou korektní popisy dodávky elektřiny z těchto zdrojů. Zkratka OZE v tomto kontextu znamená „občasné zdroje energie“. Pak je i jen z názvu pochopitelné, že slunce a vítr z principu nemůže zajistit požadovanou stabilní a v čase potřebnou elektřinu. A co je podstatné, v našich geografických podmínkách bude výroba z těchto zdrojů vždy jen doplňková.

Čtěte také:
Němečtí zelení chtějí během 100 dní zachránit klima
Němci směřují k energetické závislosti

To, že masivně prezentovaná očekávání solárníků – panel na každou střechu a ještě více na pole, luka a brownfieldy – jsou jen snem, lze doložit jednoduše. Asi si všichni představujeme, že slunečné státy se stejným počtem obyvatel jako žije u nás, tedy Řecko či Portugalsko už jinak než ze slunce elektřinu nevyrábějí. A jaká je skutečnost? Jejich celková výroba elektřiny je na úrovni pod 60 procenty té naší a podíl elektřiny ze solárů je v Řecku 10,3 procenta a v Portugalsku 3,1 procenta. V celkové výrobě o 25 procent méně než u nás. Kde tedy udělali soudruzi ze slunného Řecka a Portugalska chybu, když u nás víme, že solární elektřina je spásou?

Vy se netajíte tím, že by se mělo velkých jaderných zdrojů stavět víc. Argumentujete přitom tím, že by na tom Česko jednoznačně vydělalo. Z čeho vycházíte?

Pokud jde o náš energetický mix, tak vzhledem k dekarbonizačním povinnostem jsou na tom hůře snad jen Poláci a vyhráno nemají ani Nizozemci. Problém u nás zvýrazňuje i masivní rozšíření centrálního zásobování teplem z uhlí) a vysoký podíl energeticky náročného průmyslu na HDP. Jakýkoliv propad ve výrobě elektřiny může mít fatální dopady. Nedovedu si představit odstavování uhelných elektráren dle požadavku „Fit for 55“ bez plnohodnotné náhrady. Mluví se o plynu, ten ale není bezemisní a nyní se ukazuje, že jeho cena může jakékoliv projekty nových elektráren poslat trvale do červených čísel. Pokud nebudeme odstavovat uhlí tempem dle Fit for 55, ale vydupeme si to, co Poláci, pak je reálné uvažovat o výstavbě dalších nových bloků. K dispozici jsou lokality Dukovany, Temelín a třeba Tetov (ideální zdroj pro zásobování teplem až 1,8 milionu obyvatel) s kapacitou cirka 8000 MW.  To je prakticky náhrada za stávající uhlí.

Jestliže dukovanskou pětku dokončíme v roce 2036, pak není nereálné postavit do roku třeba 2055 dalších pět až šest bloků. Když to šlo v minulém století u nás – a ve Franci 55 bloků – proč ne nyní? To je technické a časové hledisko.

Ale o peníze jde až v první řadě. Vyjdeme-li z toho, že jeden blok bude představovat investici asi 200 miliard korun, pak v horizontu asi 25 let bude třeba investovat zhruba 1,3 bilionu korun. Což je v průměru 50 miliard ročně. Ve světle toho, že z výkonu 8000 megawatt bude možné (v současných cenách) generovat tržby na úrovni 130 miliard ročně s čistým ziskem třeba 60 miliard korun, to zas tak špatně nevypadá. Jednoznačná energetická soběstačnost a exportní možnost a z toho vyplývající suverenita, jsou benefity k nezaplacení. Ve světle toho, že zelení i EU považují emisní plyn za dočasné řešení, po kterém se neví, co má přijít, by tohle naše řešení bylo strategické a rozumné.