Doba čtení:5 m, 17 s
Podle řady vyjádření ministra životního prostředí Petra Hladíka (a nejen jeho) jsou větrné elektrárny pro Česko nezbytné. A tak jim, bez ohledu na vůli lidí, uhlazuje cestičku k rychlé výstavbě v takzvaných akceleračních koridorech. Má to opravdu smysl?
Větrné elektrárny jsou jedním ze dvou hlavních pilířů energetiky postavené na obnovitelných (ale také jen občasných) zdrojích energie (OZE). Česko pro jejich nasazení má podmínky vhodné jen asi na pětině území. Vyplývá to z větrné mapy ČR a potvrzuje to její spoluautor (zde). Většina vhodných lokalit se přitom nachází v pohraničních horách, často tedy v chráněných územích. I přestože by instalace větrníků znamenala výraznou změnu krajinného rázu (tedy věc, která je jindy předmětem ostrých sporů) ministr životního prostředí Petr Hladík od svého nástupu do funkce prezentuje větrníky jako nezbytnou a významnou součást českého energetického mixu, které se mají stavět co nejrychleji. Snaží se proto o zrychlení povolovacího procesu. Podle tvrzení organizací zelené lobby by vítr byl schopen zajistit až třetinu tuzemské spotřeby elektřiny (zde).Počítá s tím i vláda (zde).
Jenže – a o tom zelení nemluví – vítr je, stejně jako slunce, je zdroj s malou energetickou hustotou. Což znamená, že na výkon, který může dodat jaderná, uhelná či plynová elektrárna, potřebuje ta větrná řádově větší prostor. Například jaderná elektrárna Temelín s výkonem 2100 megawatt (čili dva gigawatty) stojí na pozemku, jenž má 1,4 čtverečního kilometru (zde). Do tohoto prostoru by se však případně vešly ještě další dva bloky elektrárny, které by její výkon zdvojnásobily. Takže k tomu, abychom měli k dispozici výkon 2000 megawatt z jádra, je potřeba asi tak 0,7 čtverečního kilometru. Na získání stejného instalovaného výkonu (na rozdíl od jádra tedy nikoli permanentně dostupného) ve větru je však potřeba postavit 1050 dvoumegawattových větrníků. Nebo samozřejmě menší počet výkonnějších a vyšších větrníků. O tom, jakou plochu by tato instalace zabrala, se dá dlouho diskutovat. Záleží totiž na tom, kdo to bude prezentovat.
Ten, kdo nekriticky prosazuje občasné zdroje energie, bude spíš uvádět ideální teoretickou plochu, tedy údaj okolo 500 kilometrů čtverečních. Realistický energetik bude raději uvádět přibližně pětinásobek této rozlohy, tedy okolo 2500 čtverečních kilometrů. Při stavbě větrných elektráren totiž vždy záleží na profilu krajiny, výšce a výkonu větrníků, stálosti či proměnlivosti větrů a tak dále.
V ideálním případě, kdy je možné nastavět větrníky jako šachové figurky, by skutečně bylo možné postavit požadovaný instalovaný výkon na té relativně malé ploše nějakých pětiset kilometrů. Jenže zrovna v Česku takové ideální podmínky nemáme. Máme členitou krajinu s řekami, rybníky, infrastrukturou a také s 6000 obcí.„V našich poměrech nestálých směrů větru by mezi stožáry mělo být zhruba 10 průměrů rotoru. Tedy minimálně jeden kilometr,“upřesňuje profesor František Hrdlička z ČVUT. Proto je pro české podmínky pravděpodobnější údaj okolo 2000 – 2500 čtverečních kilometrů, protože je nutné brát ohled na její zalidněnost a další specifika. To odpovídá dvěma třetinám Karlovarského kraje. A zabrat 0,7 čtverečního kilometru, nebo 2500 čtverečních kilometrů, to už je zatracený rozdíl.
Kolik prostoru by tedy velmi přibližně zabralo postavení tolika větrných parků, aby jejich instalovaný výkon odpovídal třetině české spotřeby elektřiny? A kolik by to bylo, kdyby nešlo o instalovaný, ale o skutečně dodaný výkon?
V zimě potřebuje mít Česko k dispozici okolo 12 000 megawatt. Třetina, kterou by měly pokrýt větrné elektrárny, jsou tedy v současnosti 4000 megawatt. Tedy 2000 stožárů, jejichž vrtule notně přesahují sto metrů. (S tím, jak poroste spotřeba, se navíc bude muset zvyšovat i jejich počet.) Takže, značně zjednodušeně, by byly rozesety na ploše 4000 – 5000 kilometrů čtverečních. Čili v maximu jen o málo méně, než je rozloha Olomouckého nebo Ústeckého kraje. Bohužel to však není konečný údaj.
Rozhodující u zdroje elektřiny totiž není instalovaný výkon, ale ten skutečně dodaný ve chvíli, kdy je potřeba. U konvenčních zdrojů není problém podle potřeby dosáhnout maxima výkonu, nebo jej naopak snížit, případně zdroje odstavit. Což je to, co větrné elektrárny nabídnout nemůžou. Stejně jako ty fotovoltaické. Jejich výkon totiž závisí na přízni počasí. V tom je jejich limit. V případě větrných elektráren to znamená, že jejich skutečná roční dodávka se v Česku pohybuje na úrovni nejvýš 25 procentinstalovaného výkonu(zde). Čili pokud by měly větrníky zajišťovat republice průběžně onu třetinu elektřiny, musel by se – opět s jistým zjednodušením – jejich instalovaný výkon zečtyřnásobit. Což by v případě použití dvoumegawattových turbín znamenalo mezi 16 až 25 000 tisíci čtverečních kilometrů. Česká republika má přitom rozlohu necelých 79 tisíc kilometrů, takže by větrníky stály na pětině až třetině jejího území (kde už ovšem pro ně nejsou vhodné podmínky). Ani pak bychom ovšem neměli záruku, že nebude stejné bezvětří, jako bylo před pár dny celých 12 dnů v Německu. A pak je úplně jedno, kolik kilometrů čtverečních jsme nechali osázet větrnými elektrárnami.
Větrné elektrárny v tuzemsku nikdy nebudou hrát v energetickém mixu důležitou pozitivní roli, protože jde o nestabilní zdroj vyžadující zálohování, pro jehož provoz navíc na čtyřech pětinách území nemáme vhodné podmínky. Tvrzení větrné lobby ani ministra Petr Hladíka na tom nic nemění. Premiér Petr Fiala na lidoveckém sjezdu označil Hladíka za „zelené svědomí vlády“.
Zelené svědomí z toho vychází jako pouhé krycí označení pro politický postoj. Ministr životního prostředí jej po celé své působení ve funkci prosazuje velmi zdatně. Takže svědomí Petra Fialy,bez nějakého přívlastku, by se mělo konečně podívat na to, co mu to vlastně celou dobu to zelené svědomí Petra Hladíka našeptává a tvrdí.
Svědomí nezatížené přívlastkem totiž uvidí, co větrné elektrárny provedou s krajinou. I to,že větrné elektrárny vždy můžou být pouze doplňkem systému, nikoli jeho základem. K jejich nestabilitě se přidá i fakt, že po 20 letech je nezbytné každou větrnou elektrárnu rozebrat a postavit místo ní zcela novou, včetně stožáru.
Takové svědomí si také uvědomí, jak obrovská je materiálová náročnost těchto elektráren ve srovnání s těmi konvenčními, a to včetně jaderných. Uvědomí si též, o kolik víc emisí oxidu uhličitého se kvůli stavbě větrníků vypustí, než při stavbě konvenční elektrárny. Takové srovnání s jadernou elektrárnou a jejím výkonem na minimálním prostoru je pak přímo do nebe volající (zde).
A podle toho všeho by pak Petr Fiala přistupoval k veškerým budoucím požadavkům navnucování větrných elektráren do energetického mixu a na jejich dotování. Bez dotování je totiž nikdo stavět nebude. A jejich kolísavý občasný výkon v normálně fungující energetice, nedeformované nekritickýma nerealistickým zeleným svědomím, nikomu chybět nebude.