Doba čtení:4 m, 54 s
Jde o poměr mezi cenou a bezpečností, nebo jde o cenu bezpečnosti? Můžeme se spolehnout na dovoz? Proč EU nehledá energetický mix, ze kterého je levná elektřina?
Co Česko potřebuje víc? Stavět občasné zdroje energie (OZE), nebo řiditelné plynové zdroje? Stihne včas postavit náhradní zdroje za uhelné elektrárny a převést teplárny na plyn či jiná unií schválená paliva? A pokud ne, odkud případně vezme elektřinu? To jsou jen některé z otázek, na které vláda dluží veřejnosti odpověď.
Zainteresované kruhy, tedy kromě politiků také energetici, průmyslníci a podnikatelé, jsou rozděleny na dva tábory. Na ty, kteří nepochybují o správnosti současného vývoje, případně jen upozorňují na možná rizika a na ty, kteří vidí současný vývoj jako nezvládnutý a nezvládnutelný a proto nebezpečný.Pravda však zůstává běžnému občanovi skrytá, neboť se k němu z médií dostávají obvykle jen dílčí informace.
Protože ti, kteří nepochybují – což jsou kromě vlády také představitelé ČEZ – všechny argumenty kritiků považují za vyřešené pár větami či powerpointovou prezentací. Ti, kteří pochyby a rizika alespoň připouštějí, což bývá zpravidla státní správce přenosové soustavy ČEPS, zase deklarují víru v evropskou solidaritu. A z logiky věci, protože jde o státní firmu, se do dalšího kritického rozboru nepouštějí. Takže naprosto zásadní otázka „Odkud chcete dovézt 5400 megawatt elektřiny,“ již veřejně klade Martin Hájek z Teplárenského sdružení (v rozhovoru zde), zůstává i na začátku roku 2025 bez odpovědi. Možná potřeba takového dovozu, tedy poloviny potřeby republiky, přitom vyplývá ze zprávy MAF23 CZ (zde), kterou zpracoval právě ČEPS a nelze ji proto bagatelizovat.
Na nesrovnalosti a nezodpovězené bezpečnostní otázky upozorňují i zástupci Ocelářské unie. Ti dlouhodobě kritizují, že vláda nemá k přijímaným krokům dopadové studie. „Obecně postrádáme řádné vyhodnocení ekonomických dopadů modelování, respektive NKEP, a to zejména na konkurenceschopnost českého průmyslu,“ vyjádřila se například v prosinci k Vnitrostátnímu plánu v oblasti energetiky a klimatu (NKEP) předsedkyně představenstva Ocelářské unie Marie Kubalová (zde).
Přitom průmysl, nejen ocelářský, ale i chemický, keramický a další, potřebuje elektřinu pořád a potřebuje vědět, kolik zhruba bude stát. A samozřejmě také potřebuje, aby stála co nejméně. Jinak zcela reálně hrozí, že budou podniky, kde jsou tyhle podmínky splněné. Že nejde o planou hrozbu, potvrzuje i Milan Smutný z think-tanku Realistická energetika a ekologie. Poukazuje přitom na to, že Německo již kvůli cenám energií opustilo 20 procent energeticky náročných firem.Což se Česku také nevyhne. Ostatně český výrobce autodílů společnost Brano už finišuje s přesunem výroby do USA. Její majitel Pavel Juříček to mimo jiné zdůvodňuje právě více než čtyřnásobně levnější elektřinou.
„V celé debatě o zelené tranzici chybí snaha přijít na to, jak mít energetický mix sestavený tak, aby elektřina byla co nejlevnější,“ pojmenovává kardinální problém ekonom a bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal. Přitom právě levná elektřina je to, co firmy nezbytně potřebují k tomu, aby mohly obstát ve střetu s konkurencí ze států mimo EU. Ale stejně tak levnou elektřinu potřebují domácnosti.
Vraťme se však otázce ze začátku článku. Můžeme, nebo nemůžeme se spolehnout na dovoz elektřiny? Nebo máme raději mít dostatek zdrojů na to, aby si Česko zajistilo své energetické potřeby vlastními silami?
Obecný přísně ekonomický pohled, reprezentovaný často ČEZem, je jednoznačný: „Elektřinu nakupuji tam, kde je to levnější. Nemusím mít proto flotilu zdrojů, jež pokryjí potřebu republiky, protože by v mnoha případech nedodávala, neboť by se dala odjinud dovézt elektřina levnější.“ Z pohledu ČEZ tomuto přístupu není co vytknout. Jeho primárním zájmem je vydělávání peněz, nikoli národní bezpečnost.
Z pohledu státu, od kterého 83 procent jeho občanů očekává, že je garantem dostatku a dostupnosti elektřiny (zde) již však situace vypadá jinak. Nebo by alespoň mělo. Protože odpověď na otázku, odkud při takzvaném hlubokém bezvětří (Dunkelflaute), kdy nejen nefouká vítr, ale ani nesvítí slunce, dovezeme 5400 megawatt (když už nebudeme mít uhelné elektrárny, ale ještě nebudeme mít náhradní plynové) má stát odpověď postavenou pouze na víře v „evropskou solidaritu“. Jenže v případě hlubokého bezvětří má býtaž 80procentní pravděpodobnost, že zavládne současně až v polovině Evropy.
Příklad nabízí konec roku loňského roku. Německo Dunkelflaute postihlo v listopadu i prosinci. Do provozu tak podle všeho naskočily i nejšpinavější mazutové elektrárny, které zelené Německo překvapivě pořád má. Ale i přesto v těch dnech nejsilnější evropská ekonomika potřebovala dovážet 16 000 megawatt elektřiny, vezmi, kde vezmi. Bylo jedno, jestli je z jádra, nebo z uhlí, z Česka, nebo z Francie. „Když Německo shání dovoz 16tisíc megawatt, vážně věříte tomu, že někde ještě pro nás zbude dalších 5400?“, klade další otázku Martin Hájek. „V prvním kroku to povede k naprosto extrémní ceně elektřiny v řádu tisíců eur za megawatthodinu a potom nejspíš k nuceným omezováním spotřeby velkých odběratelů,“ vysvětluje, co by v takovém případě následovalo.
Z pohledu ČEZ a dalších obchodníků jde o to najít rozumný poměr mezi celkovými náklady a bezpečností. Z pohledu občanů – a snad i státu – jde o cenu bezpečnosti dodávek. Jenže stát si to, podle všech dosavadních kroků, odmítá přiznat. Konání páně bývalého ministra průmyslu Jozefa Síkely je toho jasným příkladem.
Není tajemstvím, že postavit v Česku nezbytné nové plynové elektrárny do roku 2030 je zcela nereálné. Mimo jiné proto, že podle informací z Hospodářské komory se na dodávku potřebné technologie od Siemensu čeká tři roky a víc. Jenže uhelné zdroje, jež stojí za 40procenty tuzemské elektřiny, jejich majitelé (samozřejmě včetně ČEZ) kvůli nerentabilitě odstaví zřejmě nejpozději v roce 2028, ale dost možná dřív. Záleží na tom, kolik budou stát povolenky. Ty jsou totiž hlavní příčinou této mizérie.
Na výběr jsou pouze dvě popsané varianty. Bezpečná je pouze ta druhá, která znamená mít dostatek vlastních zdrojů. Jít touto cestou znamená i zásadní střet s Evropskou komisí o povolení zavedení kapacitního mechanismu pro současné uhelné zdroje a schválení nových plynových zdrojů. A znamená také souboj s ideologickou hydrou ESG (např. zde), která blokuje financování fosilních, ale řiditelných a permanentních zdrojů elektřiny.
Vybereme si dovozní závislost, nebo zaplatíme za národní bezpečnost?