Zhruba před dvěma roky se přestalo hlasitě mluvit o ukládání elektřiny z občasných/obnovitelných zdrojů (OZE) do baterií a místo toho se mluví o vodíku. Jaká je praxe?
Koncept využití zeleného vodíku vypadá velmi smysluplně a prakticky. Když OZE dodávají víc elektřiny, než je potřeba, budou pohánět elektrolyzéry, které budou vyrábět zelený vodík. Tím pádem budeme mít jak ukládat elektřinu a časem, až přidáme další OZE, tak se navíc odstřihneme i od zemního plynu, protože jej nahradíme vodíkem, který si sami vyrobíme.
Bohužel smysluplnost a praktičnost „vodíkového plánu pro EU“ se zatím nepodařilo potvrdit. Naopak se potvrzují všechny výhrady kritiků těchto plánů. Což je problém, protože s velkým využitím vodíku se v následujících letech napevno počítá. Německo se už vážně věnuje přípravám na rozvod vodíku potrubím, do nějž má v plánu investovat asi 19 miliard eur (cca 459 miliard korun). Kompletní síť by podle plánů měla být k dispozici do roku 2032 (zde). Česko přemýšlí nad dovozem vodíku z Chile, neb na jeho dostatečně zelenou výrobu nemáme dobré podmínky. Ale více či méně s vodíkemv prostoru EU počítají všichni.A také leckde ve světě. Alespoň to říkají.
Jenže praktické výsledky zatím původní optimismus tlumí. Stačí se ohlédnout na zprávy z poslední doby. Z nich vysvítá, že problematická je nejen výroba vodíku z vody elektrolýzou, ale i výroba vodíku zplyňováním uhlí, která se jevila velmi nadějně.
Výroba elektrolýzou s pomocí elektřiny získané z OZE naráží především na energetickou náročnost a z ní plynoucí nároky. „Abychom získali jednu kilowatthodinu ve vodíku, musíme do její výroby investovat tři kilowatthodiny elektřiny,“ upozorňuje profesor František Hrdlička z ČVUT. Jde tedy o ztrátovou výrobu. Z toho vyplývá, že energetické nároky výroby zeleného vodíku jsou takové, že se nedají uspokojit jen přebytky elektřiny z OZE, když jsou pro její produkci ideální podmínky a není dostatek odbytu. Buď se musí postavit obrovská kapacita dalších OZE jen pro potřeby elektrolyzérů, nebo do distribuční sítě musí jít pro odběratele elektřina z jiných zdrojů. Čili jde opět problém kanibalizace zdrojů, který překotné silové zaváděné OZE provází od počátku. Navíc, jak upozorňuje například portál The Moment (zde) popsaný problém se zdroji může vést k tomu, že „klimatický“ přínos zeleného vodíku smaže produkce potřebné elektřiny z jiných zdrojů, než z OZE. Pokud tedy má přechod na vodík nastat tak překotně, jak politici požadují. To je o to pravděpodobnější, že elektrolyzéry a další potřebná infrastruktura jsou finančně velmi náročné. Je tak reálné, že odčerpají prostředky potřebné na další výstavbu OZE, bez nichž výroba vodíku ztrácí „klimatický“ smysl.
Na stejné limity ovšem zřejmě narazila i výroba vodíku zplyňováním uhlí. Do něj investovaly od roku 2018 spoustu energie a peněz Austrálie a Japonsko (zde). Japonce, kteří chtěli tento vodík dovážet, to přišlo na 2,35 miliardy dolarů. Jenže společnost KawasakiHeavyIndustries, jež Japonsko v projektu reprezentovala, se z něj loni stáhla. Kromě ní se v něm ještě angažovala nizozemská RoyalDutch Shell a australská AGL.
Představitelka ekologické organizace FriendsoftheEarthFrejaLeonardová řekla, že rozhodnutí KawasakiHeavyIndustries stáhnout se naznačuje, že projekt není finančně ani prakticky proveditelný.
„Vodík je notoricky obtížné zadržet. Jeho výroba je neuvěřitelně nákladná a každý projekt, který očekává, že bude úspěšně přepravovat vodík z jedné země do druhé bez významného úniku, je odsouzen k neúspěchu,“ uvedla.
K tomu všemu je potřeba přičíst neodstranitelný fyzikální fakt, kterým je nízká energetická hustota vodíku. Laicky řečeno, na stejný výkon, jaký poskytne zemní plyn, je ho potřeba přepravit ke spotřebitelům podstatně víc.
Navzdory tomu všemu přijala EU směrnici, jež zakazuje od roku 2040 vytápění fosilními palivy. Tedy i zemním plynem. Jen v tuzemsku přitom plyn vytápí téměř dva miliony domů (zde).