Rtuť je pro aktivisty jen záminka

V očích aktivistických novinářů není snad na světě horšího nebezpečí, než uhelné elektrárny. Jen se čím dál častěji ukazuje, že jejich tvrzení nejsou úplně pravdivá.

Férová soutěž, je to, čemu se zelení aktivisté vyhýbají jako čert kříži. Důvod je nasnadě. Jejich argumenty by ve skutečné, poctivě vedené diskuzi nikdy neobstály tak, jako když je vnucují prostřednictvím své nátlakové lobby. Zatím posledním příkladem aktivistické argumentace je panikaření okolo rtuti obsažené v kouři z elektráren na hnědé uhlí.

Čtěte také:
Rtuti z český elektráren se nemusíme bát
Elektrárna Chvaletice doplnila žádost o emisní výjimku

Od roku 2018 přemýšlí šéfové energetických firem napříč Evropskou unií o tom, jak vůbec změřit mikrometry rtuti v metru krychlovém kouře. Bez měření totiž nepřijdou na to, jestli enormně drahé filtry splnily svůj účel a pochytaly dostatek rtuti. Unie, zglajchšaltovaná aktivistickými politiky totiž nařídila emisní limity, ale ani ona sama nevěděla, jak by se jejich plnění dalo kontrolovat. O něco delší dobu také veřejnost (opět ne jen českou) ostřelují aktivističtí novináři články o tom, jak je zabíjí rtuť z elektráren. Své poplašné zprávy dokládají nejrůznějšími výpočty o tom, kolik lidí a kde v Evropě zabijí emise včetně rtuti, z té které konkrétní elektrárny.

Výpočet je totiž nejsilnější zbraní v rukou aktivistů. Protože při odpovídajícím sestavení příkladu nakonec vždycky vypočítáte to, co potřebujete. To jsou třeba ty aktivistické přepočty emisí na hlavu, které mají dokazovat, že Česko je vlastně větším znečišťovatelem než Čína. Ostatně základní kámen klimatické víry, oteplování kvůli činnosti člověka, najmě CO2, je také pouze vypočítaný. Otázkou je z čeho, protože svá vstupní data původce této teorie Mann stále úspěšně tají i před americkým soudem (zde). Což ovšem nebrání Evropské komisi a europoslancům, aby se podle této teorie dogmaticky řídili.

Ale zpátky ke rtuti, nejen z českých uhelných elektráren. Aktivisté straší rtutí Evropany ve velkém už dva roky. Minimálně u novinářů jim to vychází. Stejně jako u emisí CO2 však autoři s oblibou zapomínají uvádět některá podstatná fakta. Tím základním přitom je, že české elektrárny obecně rtuti vypouštějí málo a s dosavadními normami nemají žádný problém. Ostatně málo jí vypouštějí i všechny elektrárny v zemích Evropské unie. Jejich podíl na světových emisích způsobených lidmi je podle zprávy OSN Global Mercury Assessment (zde) je pouze 3,5 procenta. Země jihovýchodní Asie a Čína však obstarávají téměř 39 procent. Česká roční produkce rtuti je podle ČHMÚ 2,5 tuny, což je ve světovém měřítku zlomek procenta.

Se rtutí se tak opakuje stejný scénář jako s CO2. Enormní tlak na snížení malého (CO2), nebo mizivého (rtuť) množství emisí v rámci Evropské unie, bez ohledu na náklady takového kroku. Co se děje v Asii přitom aktivisty prakticky nezajímá. Takhle přeci faktická ochrana přírody nemůže fungovat! A také nefunguje, jak ukazují globální čísla o emisích.

Mimochodem, se rtutí je spojená ještě jedna opomíjená skutečnost. I když se podaří zvýšit její zachytávání z kouře, není jasné, co s ní. „Rtuť z kouře zachytíte, ale nezlikvidujete ji,“ upozornil v rozhovoru ředitel tří elektráren ČEZ Otakar Tuček (zde).