Zelená politika prodlužuje chudobu

Zimbabwe má jen dva významné zdroje elektřiny: uhelnou elektrárnu Hwange s instalovaným výkonem 920 megawattů a vodní elektrárnu Kariba (1520 MW). Foto: pixabay.com

Dostatek dostupné elektřiny je jedním z nutných předpokladů pro hospodářský růst země i pro růst životní úrovně. Tlak na to, aby se přestalo používat uhlí, však dosažení těchto cílů chudým zemím významně zkomplikuje. Příkladem je Zimbabwe.

Jedna z nejchudších zemí světa má další problém. Zimbabwe chce totiž postavit novou elektrárnu. Potřebuje ji proto, že má elektřiny nedostatek a to přesto, že jí část importuje od sousedů – z Jihoafrické republiky a z Mosambiku. Jenže na to, podle loňské zprávy českého ministerstva zahraničí (zde), nemá dost peněz. JAR má navíc sama problémy s nedostatkem výroby. Mnohahodinové výpadky dodávek jsou v zemi každodenní realitou.

Čtěte také:
Zimbabwe: Spící těžební gigant
Zimbabwe chce zásadně zvýšit vývoz uhlí

Volba padla na uhelnou technologii, což je ve většině zemí na světě stále běžné řešení. Výstavbu zdroje o výkonu 2800 megawattů v Sengwa na severu státu měla financovat čínská banka  Industrial and Commercial Bank of China (ICBC). Jenže ta se rozhodla z projektu za tři miliardy dolarů odstoupit (zde). Důvodem může být pravděpodobně snaha Číny o zlepšení své obrazu, co se týká přístupu k zeleným tématům. Ta totiž začíná svým finančním domům komplikovat možnosti financování takových projektů, jako jsou právě uhelné elektrárny. Pro ekologisty je to jistě dobrá zpráva.

Na druhou stranu, projekt Sengwa, jehož uskutečnění se táhne již roky je pro energetiku Zimbabwe klíčový. Země má totiž jen dva významné zdroje elektřiny: uhelnou elektrárnu Hwange s instalovaným výkonem 920 megawattů a vodní elektrárnu Kariba (1520 MW). Pro srovnání: Zimbabwe se 14,5 milionu obyvatel má ze svých jediných dvou velkých elektráren k dispozici teoreticky 2440 megawattů, jen Temelín má instalovaný výkon 2250 megawattů…

Takže snaha země zvýšit vlastní kapacitu výroby elektřiny je zcela legitimní. Otázkou je, jak ji toho dosáhnout? Je sice ve hře výstavba další vodní elektrárny, ale bude fungovat stejně, jako Kariba. Tedy v případě ta kvůli kolísání srážkových úhrnů v žádném případě ne na plný výkon (zpráva z roku 2019 zde). Na uhlí momentálně chybí financování a do budoucna lze předpokládat, že se situace kvůli zeleným tlakům nezlepší. (Rozhodně ne v podmínkách, za jakých budou potřebné finance dostupné.) Mezi zájemci o stavbu jaderného zdroje zatím vysoce zadlužené Zimbabwe nefiguruje. Takže zbývají obnovitelné zdroje s bateriovými úložišti, jež ovšem kromě investic vyžadují kvalifikovanou údržbu, která však právě chybí uhelné elektrárně Hwange.

Jenže Zimbabwe chce, stejně jako další africké země, rychle velký a permanentní zdroj, nebo nejlépe několik takových zdrojů. Což jí OZE zatím nemůžou nabídnout. Čímž jsme u jádra pudla. Jestli mají podobné země mít možnost bohatnout, potřebují elektřinu co nejrychleji a v co největším množství. Ovšem v získání zdrojů elektřiny jim nyní bude bránit chování aktivistických bank. V případě Zimbabwe je to ještě paradoxně čínská banka. Čili banka ze země, kde se zatím stále staví jedna uhelná elektrárna za druhou.