Proč jsou aktivisté úspěšnější, než zdravý rozum?

Systematický tlak zelené lobby zatlačil evropské politiky do zcela defenzivní pozice. Proti nátlakovým skupinám mimo systém politických stran totiž neumí najít efektivní obranu. Ve hře je přitom životní úroveň 440 milionů lidí v Evropské unii.

Ekologistická církev, ve kterou se postupně změnily ekologické iniciativy, vede něco, co se dá přirovnat k totální svaté válce, vedené všemi dostupnými prostředky. Na své straně přitom mají demokracii, která jim garantuje, že se nemusejí obávat o svoji svobodu, ať je jejich cíl jakkoli zhoubný. Protože v demokracii se souboj odehrává prostřednictvím argumentů. Což je přesně ta disciplína, ve které politici a jejich poradci pro komunikaci s veřejností selhávají. Paradoxně přesto, že mají k dispozici specializované státní instituce, které jim kýžené informace a seriózní argumenty mohou dodat téměř obratem.

Čtěte také:
Stabilita výroby z OZE je iluze
Havlíček: Jádro zajistí energetickou soběstačnost

Lépe z měření sil s ekologisty nevycházejí ani ti, které zelení považují za úhlavní nepřátele. Tedy v první řadě majitelé energetických firem, potažmo všichni majitelé průmyslových podniků. U nich je to na první pohled ještě překvapivější. Protože jim jde, na rozdíl od politiků o nic menšího, než o vlastní peníze. Zároveň jsou zvyklí na to, že „každá legrace něco stojí“ a nemělo by jim tak připadat překvapivé, že do získání podložených argumentů a jejich šíření musejí něco investovat. Stejně jako to, že musejí investovat do promyšlených a dlouhodobých kampaní. Protože přesně to dělají jejich protivníci. Průmyslníci však nic takového nedělají.

Možná je to proto, že politici i průmyslníci jsou zvyklí na vedení sporů v uzavřené parlamentní bublině. Osobní schůzky, lobbing, parlamentní dohody, krátkodobé aktivity public relations. Jenže to může fungovat jen tehdy, když se takhle chovají všichni. Jenže ekologisté svůj boj vedou jinak.

Aktivisté, vedení gardovým uskupením Greenpeace, totiž pochopili to, co vědí úspěšní vojáci i úspěšné „revoluční“ strany. Nepříteli je potřeba vnutit svůj způsob boje. Tak se dá eliminovat jeho početní i materiální převaha. Učebnicovým příkladem této strategie je například válka ve Vietnamu.

Jedním ze základních kamenů vítězné strategie je přitom odhodlání a vědomí, že nepůjde o žádný „blitzkrieg“, nýbrž „běh na dlouho trať“. Třeba na 10 i 20 let. Což je to, čeho se politikům, voleným na čtyři roky, nedostává. Nedostává se toho ovšem ani průmyslníkům, kteří se musí především starat o své podnikání – v důsledku tedy o to, aby dali lidem práci – a teprve až potom se můžou věnovat souboji se zelenou ideologií. Tu ale v její současné podobě nemohou pochopit, protože ignoruje veškeré fyzikální i ekonomické argumenty. Což je světu byznysu na hony vzdálený přístup, protože si ho nemůže dovolit. Takže zelenou ideologii dlouho vnímali jako nějakou módu, která přejde. Protože přeci každý pochopí, že je to nesmysl, mysleli si. Jenže ona nepřešla. Naopak kolem sebe vystavěla dogmatickou církev. A lobby výrobců zelených technologií. Vyrostla také v sílu, která chce změnit politické a vlastnické poměry.

Když jsem použil příklad války ve Vietnamu, tak evropským průmyslníkům se stalo to, co Francii, když se snažila Vietnam, respektive Indočínu, znovu opanovat po druhé světové válce. Stejně jako Francie totiž podcenili odhodlání svého protivníka. A takových paralel se nabízí celá řada.

Těžiště ekologistické svaté války představují průběžně vznikající další a další organizace. Některé se tváří jako občanské iniciativy (mající ve skutečnosti jen pár lidí), jiné více méně jako vědecké instituce. Tu obsadí jeřáby v Gdaňsku (zde), tu vylezou na těžní stroje v Česku (zde), nebo vniknou do lomu a zablokují jeho práci (zde), jindy vniknou na valnou hromadu ČEZ či na balkon ministerstva. To dělají ty „občanské“ iniciativy. Ty „vědecké“ vydávají každou chvíli nějakou studii o tom, jak Česko, EU, nebo někdo další škodí planetě, jak můžeme být bez problémů zásobováni elektřinou výhradně ze solárních panelů a větrníků, nebo alespoň o tom, že je někdo málo „ambiciózní“ v závazcích na snižování emisí. Tyhle skupiny fungují jako nějaké speciální jednotky, které vytvářejí permanentní neklid tím, že přicházejí s „novými“ a „závažnými“ informacemi. Hlavní armádu, tu jedinou jakžtakž čitelnou sílu, pak představuje Greenpeace a pár dalších zavedených ekologistických značek. Všem třem složkám „zelené armády“ však média popřávají sluchu.

Čtěte také:
Co si ekonomové myslí o „zelených investicích“?
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Než se politici, nebo průmyslníci dostanou vůbec ke slovu, nebo než dají dohromady podložené vyjádření, je už zase ticho po pěšině. Nebo se objeví nějaká další akce. Výsledkem je mediální prostor průběžně zcela zaplněný zprávami ekologistů, o kterých „se nepochybuje“. Média jsou přitom to, na co politici hlavně dají. Avšak jen málokterý z nich se pokusí do médií dostat svoji reakci. Nesouhlasnou a podloženou argumenty. Proti záplavě zpráv „o klimatu“, protože to je současným zaklínadlem zelené církve, tak stojí jen izolované výkřiky.

Ekologistické tažení je promyšlené, soustředěné a koordinované. A zjevně dobře financované. Proti tomu politici a průmyslníci staví jen ojedinělé výpady. O koordinaci, soustředěnosti a promyšlenosti se v jejich případě nedá vůbec mluvit. O financování také ne. A už vůbec ne o odhodlání k běhu na dlouho trať.

Nabízí se ještě jedna paralela. Boxerského zápasu. Politici a průmyslníci (a všichni lidé v zemích sdružených v EU) v něm prohrávají na body. Výrazně. Ale ještě pořád stojí na nohou. Do konce zápasu zbývají dvě kola. Takže je ještě pořád šance se dobře trefit a protivníka poslat na podlahu ringu. Dát mu K.O.

Politici zatím tenhle boj prohrávají svou neschopností identifikovat skutečný problém, čelem se mu postavit, ukázat cestu k jeho řešení a používat skutečné argumenty, nikoli plky. Průmyslníci v tom politikům zdatně sekundují a veřejnost také. Protože všichni mlčí. Nikdo, až na občasné výjimky (v tuzemsku například poslanci Vondra a Zahradník) se neozve. A už vůbec nikdo se nepokusí postavit do čela těch, kteří nesouhlasí.

Aby mohla zelená církev dostat K.O., musí její odpůrci pochopit jednu věc. Musí do zbývajících minut zápasu dát všechno. Všechno, co umožňují pravidla. Bez ohledu na to, že ekologistické bojůvky pravidla permanentně porušují. Bez ohledu na to, že pravidla permanentně porušují i ekologistické „vědecké“ organizace, když vydávají svá přání a odhady za výsledky seriózních výzkumů. Nesmí už nechávat žádnou jejich halasně ohlašovanou „studii“ bez odezvy. Proti odhadům musejí stavět tvrdá fakta. Musejí to dělat systematicky.

Musejí neprodleně zahájit informační protiofenzivu. Ještě není úplně pozdě! Veřejnost stále ještě většinově nepodlehla zeleným kazatelům, kteří ji systematicky straší něčím, co průběžně přejmenovávají tak, aby odpůrcům nějaký čas trvalo, než proti tomu najdou seriózní argumenty. Pro připomenutí: V osmdesátých letech se totiž problém jmenoval globální ochlazování, pak se z něj stalo globální oteplování, jež plynule přešlo v klimatickou změnu… V tomhle boji se zelená strana neštítí ničeho, lež a porušování zákonů je pro ni běžnou strategií.

Pokud ovšem chceme vést tento souboj pouze demokratickými prostředky, jsou pravda a striktní dodržování zákonů tím nejlepším prostředkem. Ale aby takový boj mohl být úspěšný, musí mít nějakou organizaci a finanční prostředky. Zelení mají obojího dost.

Odpůrci zelených mají pro poslední kola střetnutí obrovskou výhodu. Jejich cílem totiž není vítězství ideologie, nýbrž vítězství zdravého rozumu. Ten nepotřebuje a dávno již ani nechce plundrovat přírodu na čínský způsob.

Zdravý rozum chce s přírodou najít kompromis, který udrží lidem životní úroveň 21. století. Zdravý rozum chce postupovat cestou evoluce, jež postupně nachází skutečně funkční řešení problémů, nikoli cestou revoluce, která se je skálopevně přesvědčená o tom, že má pravdu jen ona. Jak to v takových případech dopadá, jasně ukázala Velká francouzská revoluce. I Velká říjnová revoluce. Nebo čínský Velký skok, jakási revoluce v revoluci. Nebo v podstatě ekologistický experiment s návratem na venkov, který uskutečnili Rudí Khmerové. Kdo pochybuje o tom, že ekologistická revoluce by se chovala jinak, nechť se podívá třeba jen na to, jakým způsobem Brusel tlačí elektromobilitu. Jednoduše stanovuje emisní normy pro spalovací motory bez ohledu na současné technologické možnosti. A samozřejmě bez ohledu na další dopady. Což je přesně to, co je revolucím společné: nařizují bez ohledu na skutečné možnosti. Když se pak věci nedaří, mohou za to nepřátelé revoluce. A lidé si už musí nějak poradit sami, protože nikdo z revolucionářů se o kvalitu jejich životů už nezajímá.

Revolucionářům to funguje jen tak dlouho, dokud se jim nepostaví někdo, kdo má větší odhodlání, větší ochotu jít s kůží na trh, větší výdrž, větší charisma a lepší nápady. Především však někdo, kdo vůbec má odvahu se jim postavit. Protože média k němu budou nemilosrdná. A nejspíš i neférová. Takže bez osobní statečnosti to nepůjde. Jako vždycky. Pro toho, kdo se konečně ujme nepříjemné role vůdce protiekologistické koalice si dovolím s laskavým pochopením řecké armády nabídnout její heslo, které jemu i jeho kolegům, nám všem, bude připomínat, co musíme mít stále na mysli: Svoboda vychází ze statečnosti.