Unii chybí reálný energetický výhled za rok 2050

Dokud je cílem likvidace uhelného sektoru, je o činnost postaráno. Pak nastane likvidace plynového sektoru. Nikdo však neví, jak bude Evropa fungovat potom.

Demontáž uhelného sektoru nabírá obrátky. Unie na ni rozdává peníze z plateb členských států a tak se teď diskutuje o tom, kolik desítek miliard korun asi která firma získá. Půjdou do přestavby zdrojů z uhlí na plyn i na solární a větrné parky i na ekologisty vzývanou komunitní energetiku. Na přípravu takových projektů se teď soustředí pozornost. Zcela mimo zájem médií a zdá se, že i politiků se dostala otázka, co bude dál. Protože likvidací uhelných sektorů tažení proti CO2 zdaleka neskončí.

Čtěte také:
Světové firmy stále sázejí na fosilní paliva
Češi žádají energetickou soběstačnost

Další na řadě bude plyn (nejnověji zde a zde). Protagonisté plynového sektoru se budou dostávat pod stále větší tlak, který bude růst úměrně k tomu, jak bude klesat podíl uhlí. A v té chvíli se v plné nahotě začne ukazovat fakt, že EU a zelené nátlakové skupiny nemají vizi reálnou vizi bezpečně fungující energetiky. Protože snižováním emisí se topit nedá, stejně jako se jím nedají rozběhnout výrobní linky, nebo počítačové sítě. Zdroje, které je zelená víra ochotná připustit, totiž energie nedodají celoročně dostatek.

Vedení unie si však nepřipouští, že jestli chce mít většinu Starého kontinentu zásobovanou elektřinou z obnovitelných zdrojů (OZE), musí nejdřív největší peníze investovat do vývoje technologie bateriových úložišť. Protože bez jejich dostatečné kapacity nebudou sítě postavené na OZE schopné dodávat energii kontinuálně tak, jak potřebují lidé. Přitom fakt, že fotovoltaika (VFE) nepracuje, když nesvítí slunce a větrné elektrárny (VTE) nepracují, když nefouká vítr, je notoricky známý. Stejně jako to, že současné baterie nestačí na to, aby akumulovaly dostatek energie na celostátní úrovni. Leč o tom se nemluví, neboť se to zelené církvi nehodí. A kdo by proti ní zvedl hlas, že? Vždyť by mohl být mediálně upálen!

Že si tuhle skutečnost nepřipouští vedení EU, těleso tvořené druhořadými, či spíše třetiřadými, doma nevolitelnými politiky, by neměla nikoho překvapit. Že to nedochází vládám suverénních států, je však nepochopitelné a především neomluvitelné. Protože vědomě asistují tomu, že evropské státy kopou hrob životní úrovni svých občanů. Nikdo totiž nepožaduje po Evropské komisi, aby ukázala, jak si představuje fungování evropské energetiky nejpozději od roku 2050.

Při současné úrovni znalostí je přitom zřejmé, že nevíme, co bude energetiku po roce 2050 reálně pohánět. Protože když odstavíme uhlí a plyn a jádro to má pořád nahnuté (navíc jen jádro mít nejde), čeká nás sice takzvaně bezuhlíková budoucnost, ale také obrovské problémy s dodávkami elektřiny. Předejít tomu by se dalo pouze třemi způsoby:

Buď by evropské země musely mít bateriová úložiště na dnes nepřestavitelné úrovni a evidentně také rozloze, nebo by musely dnes nepředstavitelně regulovat spotřebu. Třetí možností je už jen nelikvidovat zběsile fosilní ani jaderné zdroje. Což je ovšem pro zelenou církev i pro zelenou lobby nepředstavitelné. Pro první proto, že tomu věří, pro druhé, protože z toho nehorázně tyjí. Výsledkem je chybějící vize reálného fungování energetiky po dosažení „uhlíkové neutrality“.

Ještě je možná jedna cesta. Dalo by se říct, že typicky unijní. Tedy systém výjimek, doplněný systematickými výmluvami a demagogií.

Už nyní se v programech EU počítá s mitigací, tedy zachycováním CO2. Bude se ukládat někam pod zem (jak dlouho to půjde, nedostane se zase na povrch?), nebo to stromů. Emise oxidu uhličitého se v tomto případě budou kompenzovat výsadbou lesů. Vzhledem k tomu, že vypouštěné i zachycené emise se pouze vypočítávají, nabízí tato možnost mnoho kreativních metod, jak se dobrat k tomu, že EU pochytá všechen CO2, který po roce 2050 vyprodukuje. Když to nebude stačit, nastoupí „objektivní příčiny“. V lepším případě to bude třeba jaro, léto, podzim a zima. Na ty se dá svalit leccos. A elektřinu bude možné – v případě potřeby – vyrábět i ze zachovaných či pro jistotu znovu postavených klasických zdrojů. V horším případě to budou „nepřátelé klimatu/planety“, které bude za jejich skutky potřeba trestat. Pak ovšem elektřina bude jen někdy.

Zelenému souručenství je však mentálně nejbližší vyřešit budoucí problém regulací. Což ve zkratce znamená vytvoření norem (to jde Bruselu skvěle) na to, kdy, kdo a kolik elektřiny může použít. Pokud tedy zrovna bude k mání. Normy budou samozřejmě také pro používání tepla a teplé vody. Protože to, na kolik stupňů si lidé doma topí, by zelení regulovali rádi už dnes. Jde přeci o to, aby se nezvýšila průměrná globální teplota o víc, než 1,5 stupně.

Mimochodem, všimli jste si, že plamenné řeči o zabránění vzrůstu průměrné globální teploty se už z kázání ekologistů jaksi vytratily? Ale pořád jde přeci „o klima“. Tak jaképak otázky, čím budeme svítit a topit.

Green Deal, kvůli kterému se to všechno děje, musí být odmítnut. Zrušen. V současné podobě bez východisek určitě. Tenhle závazek by měli chtít voliči po kandidátech v nadcházejících senátních volbách. I v těch do poslanecké sněmovny příští rok.