EU musí o boji s CO2 přesvědčit svět

Zimbabwe vidí spásu své rozvrácené ekonomiky v obrovském exportu uhlí do Indie. Je to další důkaz, že evropský plán dosažení uhlíkové neutrality nemůže globálně fungovat. EU přitom pro rozvojové země, které potřebují uhlí, nemá vůbec žádnou nabídku.

Snahy Evropské unie o takzvanou uhlíkovou neutralitu Starého kontinentu do roku 2050, jsou úplně zbytečné. Rozhodně v případě, že v tomto (velmi diskutabilním) úsilí zůstane sama. Se svými 10 procenty globálních emisí CO2 je totiž vliv Evropy na globální bilanci skleníkového plynu jen velmi omezený. Aby tedy měla iniciativa Bruselu, a také oběť obyvatel EU, vůbec nějaký globální smysl, musely by se k ní přidat další státy.

Čtěte také:
Zimbabwe: Spící těžební gigant
Zimbabwe chce zásadně zvýšit vývoz uhlí

Například Zimbabwe. Tento kdysi bohatý jihoafrický stát má za sebou totální ekonomický kolaps. Po inflaci počítané v milonech procent ročně, se v zemi od roku 2009 neplatí místní měnou, ale americkými dolary, eury, librami, rupie, v podstatě kde čím, co má na rozdíl od zimbabwského dolaru nějakou hodnotu. V HDP na hlavu patří zemi 168. místo na světě, průměrný věk dožití je 39 let a téměř třetina populace je infikovaná HIV.

Kdo stojí v čele takového státu, jako nyní Emmerson Mnangagwa, nemá moc možností, jak alespoň částečně uspokojit očekávání obyvatel. Třeba to, aby základní potraviny nemuseli shánět, ale mohli si je běžně koupit. Takže když prezidentovi poradci připomněli, že země má pěkné zásoby uhlí, které si ráda koupí Indie, která současně mohutně investuje v Africe, bylo všechno jasné. Čím víc uhlí dokáže Zimbabwe vytěžit (zásoby dosahují 25 miliard tun), tím bude Indie raději. Nyní je těžba v rozvrácené zemi téměř zanedbatelná, ale s indickými penězi se to rychle změní. (více zde). Současně to znamená, že odklon některých evropských bank od financování uhelných projektů, se na otevírání dolů v Zimbabwe nijak neprojeví.

Zimbabwe je ukázkový případ státu, který komisaři EU, poslanci Evropského parlamentu či ekologičtí aktivisté, zřejmě vůbec neberou v úvahu. Stejně jako Indii, která představuje druhou skupinu zemí, kvůli kterým je protiuhlíkové tažení jen trapnou fraškou. Vycházejí totiž z mylné premisy, že se země v Africe a Asii prostě přizpůsobí evropskému způsobu myšlení a konání.

Zcela ignorují skutečnost, že chudé země i dynamicky rostoucí země, kam patří právě Indie, mají úplně jiné starosti, než boj proti CO2. Lidé v chudých zemích se chtějí najíst a mít se lépe, v rostoucích zemích se chtějí mít ještě lépe, aby se měli tak, jako v Evropě či Americe.

Takže aby představitele těchto států, nebo jejich samotné obyvatele začalo zajímat nějaké CO2, nebo emise vůbec, musela by za to Evropa něco nabídnout. V případě rostoucích zemí musí taková nabídka být ještě širší, protože tyhle státy jsou také největšími znečišťovateli řek a moří plastovým odpadem, což je další (měřitelnější a jednoznačně smysluplnější) nepřítel, kterého chce EU vyhladit.

Jenže EU těmhle zemím nic nenabízí. Jen se utěšuje (nejspíš marně) nadějí, že tyhle země od ní jednou budou kupovat pokročilé technologie „zelené a udržitelné energetiky“. Ostatně, už vůbec někdo zkusil vážně přijít na to, jak by bylo možné přimět druhý nejlidnatější stát světa k tomu, aby začal rychle pracovat na snížení svých emisí? V Indii stále ještě pár set stovek milionů lidí nemá přístup k elektřině. Přitom mít doma funkční vypínač je znamení moderního života. Indická vláda nemůže najednou říct, že nebude pokračovat v elektrifikaci, protože místo uhelných elektráren bude stavět solární a k nim potřebuje adekvátní zálohy a musí také posílit a rozšířit elektrickou síť. V Indii se také stovky milionů lidí potýkají s nedostatkem vody. A když nemáte co pít, jsou vám všechny emise světa úplně ukradené. Od politiků prostě chcete vodu, nic jiného vás nezajímá.

Největšími světovými producenty CO2 jsou Čína, USA, Indie, Rusko, Japonsko, Německo, Jižní Korea, Írán, Kanada, Saudská Arábie (zdroj). Ty vypouští přes 60 procent globálních emisí. Je však něco nepochopitelného na tom, že chudé státy považují za terno, když do těchto zemí mohou dodávat své uhlí? Není.

Tedy zpět k původní otázce. Co nabízí Evropská unie zemím mimo EU za to, když odstoupí od uhlí? Nic. Může s případným nabízením uspět? V konkurenci s Čínou a Indií těžko. Bude kampaň EU proti produkci CO2 globálně úspěšná? Nebude.

Mohlo by vás zajímat:
VIDEO: Liebherr – vzpoura strojů
Největší bagr na světě udělal kariéru ve filmu
Jak se rodí kolosy na čtyřech kolech