Doba čtení:5 m, 17 s
„Někdy stačí jen vyslovit domněnku, že předložené závěry odborných studií, které byly zpracovány nezávislými kvalifikovanými subjekty, jsou podezřele pozitivní a proto je třeba je znovu prověřit oponentními posudky,“ píše ve svém zamyšlení šéf Těžební unie Pavel Fiala.
Základní společenskou nevýhodou jakékoli těžby nerostů je fakt, že těžit se dá pouze tam, kde je nějaké ložisko. Přenést jej nejde nikam. Někdy je ložisko v pustině, někdy kousek od města, jen málokdy někde „tak akorát“. Zároveň jakákoli hornická činnost, chtě nechtě, představuje nějaký zásah do přírody. Oba fakty udělaly ve 21. století z hornické činnosti nepřítele většiny veřejnosti, protože „ničí životní prostředí“ a navíc „kdo na to má koukat“.
Jenže zároveň bez vydobytých nerostů neumíme žít.
Pro hornictví mají zásadní roli územní plány, které jsou zpracovávány na všech úrovních od obce až po kraj a republiku. S ohledem na důležitost nerostného bohatství musí být jednou ze základních úloh územního plánu jeho ochrana, která by měla být realizována definicí konkrétního pozemku jako území určené pro těžbu. To se v principu děje, avšak ve dvou kategoriích, které zdánlivě mají svoji logiku, avšak v procesu schvalování těžby přinášejí řešiteli někdy neřešitelný problém. Jednou kategorií je území klasifikované jako území určené k těžbě. Takto bývají definovány pozemky, na kterých je již reálně existující, popř. povolená těžba. Další pozemky, kde se nacházejí suroviny, avšak dosud není povolena těžba bývají často označeny, pokud úřad ctí obecná pravidla tvorby územních plánů, jako rezerva pro budoucí těžbu nebo existenci ložiska eviduje příslušný úřad pouze jako územní limit, který budoucí povolovací proces žádným způsobem nezjednodušuje. A tady nastává mnohdy problém, který se podobá známé otázce „co bylo dříve, slepice nebo vejce“.
Čtěte také:
Expert: Ovzduší nejvíce škodí rodinné domy
Letecké dopravy se boj proti CO2 netýká?
Každému je jasné, že na rozdíl od jiných oborů lidské činnosti, žádný těžař nebude a ani nemůže těžit surovinu do zásoby. U surovin z mnoha aspektů se jedná de facto o proces průběžné spotřeby vytěžené suroviny, což je důkazem, že surovina je potřebná a je využívána v následujících zpracovatelských oborech, jinými slovy plní společenskou poptávku. Nikdo nezačne těžit, aniž by měl zcela konkrétní představu o budoucí využití vytěžené suroviny. Pod zemí je surovina, která je ve zpracovatelském průmyslu potřebná, těžba dosud nebyla zahájena a pozemek je v kategorii rezervy pro budoucí těžbu nebo pouze kategorii určitého územního limitu. Tudíž není na něm momentálně těžba povolena.
Zařazení těžby do územního plánu je však ze strany báňské správy v rámci povolovacího procesu k těžbě striktně vyžadováno, a to je možné splnit pouze v rámci změny územního plánu. Tady však velmi často nastává problém spočívající ve skutečnosti, že obce nejsou ochotny územní plán změnit, protože na příslušném území není povolena těžba. Druhý nepříjemný fakt je, že podání žádosti o změnu územního plánu není ze strany těžební společnosti nárokovou žádostí. Do projednávání změny územního plánu vstupuje v tomto okamžiku celá řada pro těžbu negativních faktorů, mnohdy řešících zcela osobité a lokální zájmy obvykle se skrývající za slovy o ochraně životního prostředí. Mnohdy jsou důvody i pochopitelné, ale osobně si myslím, že základní filozofie využití pozemku pro těžbu by měla být stanovena v územním plánu jednou provždy a ne takto dvoustupňově. Toto zjednodušení by nevyžadovalo řešit následné změny plánu, které by se měnily pouze v případě, že se objeví nové suroviny, popř. zanikne poptávka po stávajících surovinách.
Skutečná ochrana životního prostředí je řešena v rámci schvalovacího procesu EIA a výsledný dopad do krajiny po těžbě schvalováním plánu sanací a rekultivací, jehož realizace je dnes finančně garantována povinnou tvorbou prostředků ukládaných na vázaný účet u některé z bank.
Další komplikací je problém přípravy dokumentace potřebné k povolení hornické činnosti, ale se stejnou obtíží se potýkají i další obory jako stavebnictví, energetika a další. Hlavní problém je v tom, že současná legislativa umožňuje de facto komukoliv, a to i těm, kterých se záměr územně vůbec nedotýká, v kterékoliv fázi povolovacího procesu uplatnit beztrestně, mnohdy naprosto logicky neopodstatnitelné námitky, které musí být následně mnohdy složitými posudky vyvráceny. Tato možnost, která často doslovně sabotuje celý proces a vede k jeho neúměrnému prodlužování, je v každém případě spojená s dalšími narůstajícími náklady. Je úsměvné, že někdy opravdu stačí jen vyslovit domněnku, že předložené závěry odborných studií, které byly zpracovány nezávislými kvalifikovanými subjekty, jsou podezřele pozitivní a proto je třeba je znovu prověřit oponentními posudky.
Stálo by za úvahu, vložit do stávající legislativy klauzuli upravující proces schvalování, která je obvyklá například při podání na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, nebo při stížnostech ve sportu. Námitka, nebo protest tam musí být podložena kaucí, která v případě, že námitka je oprávněná bude předkladateli vrácena, v opačném případě propadne ve prospěch povolovacího orgánu, případně z ní budou uhrazeny vícenáklady, které žadateli s její vyřízením vznikly. Domnívám se, že by toto, velmi jednoduché řešení, výrazně snížilo počet komplikací a obstrukcí v celém povolovacím procesu.
Co tedy navrhuji?
V území, kde se nachází nerostné bohatství České republiky jasně definované zákonem, důsledně uplatňovat příslušné ustanovení Horního zákona, na základě kterého vyznačí orgán územního plánování v územně plánovací dokumentaci hranice ložiska nerostu pro stanovení budoucího dobývacího prostoru. Není totiž možné při zahájení povolovacího procesu dokládat příslušným báňským úřadům soulad s územně plánovací dokumentací a to hlavně proto, že dobývací prostor ještě nebyl stanoven, tak v platném územním plánu obce ho není možné nalézt. A proto, že není v územním plánu povolovaný dobývací prostor zakreslen (protože ještě nebyl stanoven), tak ho není možné povolit.
Domnívám se, že pro budoucnost těžební činnosti, je toto naprosto zásadní problém. Tato aplikace ustanovení Horního zákona by měla zajistit zjednodušení povolovacího procesu. V ploše, kde státní báňská správa stanovila dobývací prostor, by v navazujícím kroku povolení hornické činnosti, byly řešeny již jen odborné detaily s určením vlastní technologie těžby, využití suroviny a dopadů do životního prostředí.
Zároveň je na čase zvážit, zda předchozí vládou v Horním zákoně zrušený paragraf o právu vyvlastnění pozemku, pod kterým se nachází vyhrazený nerost jako majetek státu opět do Horního zákona nevrátit. Naši sousedé na Slovensku si ve svém Horním zákoně tento paragraf ponechali a je prakticky v případě zájmu státu uplatňován. Stát dle dnešní legislativy má v mnoha případech k dispozici nerostné bohatství, ale nemá k němu přístup. Je v situaci, jako když hladový má plnou lednici, ale ta je na zámek, od kterého nemá klíč.
Mohlo by vás zajímat:
Patami k výbuchu a zavřete oči
O uhlí se často lže
Jsme fosilní civilizace. A ještě dlouho jí budeme