Doba čtení:5 m, 44 s
Můžeme vypnout uhelné elektrárny? „My přeci musíme vědět, čím je nahradíme! A to zatím nevíme,“ konstatuje v rozhovoru pro iUHLI.cz Jan Rafaj, nový prezident Svazu průmyslu a dopravy.
Z rozhovoru s Janem Rafajem, který je novým prezidentem Svazu průmyslu a dopravy je zřejmé, že se svaz pod jeho vedením nestane radikálním odpůrcem Green Dealu a takzvané zelené tranzice. Současně je však jasné, že chce razit realistický pohled na věc. Jeho odpovědi ukazují, na co všechno politici při plánování brzkých zelených zítřků zapomínají.
Upozorňuje například na ohrožení konkurenceschopnosti evropských firem. Nebo na to, že nikdo neví, jak se nakonec projeví zavedení uhlíkového cla. „Měli bychom usilovat o konkrétní opatření k ochraně vnitřního trhu, aby na něj nevstupovaly subjekty, které zneužívají toho, že na ně nejsou kladeny tak přísné podmínky. Tady si nejsme jistí, že třeba CBAM, tedy to ´uhlíkové clo´, bude plně fungovat, a byť jsme jeho zavedení podporovali, zároveň jsme byli proti omezování bezplatných povolenek. Není totiž jasné, jak naše výrobky budou konkurenceschopné na mimoevropských trzích – CBAM řeší pouze otázku importu, ne ale nákladů na vnitřním trhu, které se pak promítají do exportu. Nutné investice do dekarbonizace, nebo třeba jen vysoké ceny energie či povolenek, se nutně projeví,“ vypočítává rizika.
Ale Rafaj se také ptá. „My víme, že řešení jsou, ale budou zákazníci ochotni přistoupit na vyšší cenu? A co to udělá s konkurenceschopností evropských výrobců na mimoevropských trzích? Čím nahradíme uhelné elektrárny?“ to jsou jen některé z otázek, na které zatím marně čeká odpovědi nejen Svaz průmyslu a dopravy.
Křeček: Uhlí se teď budou házet klacky pod nohy
Řada lidí říká, že přestavba energetiky a vůbec celý Green Deal jsou jedinečnou příležitostí, kterou nesmíme propást. Protože jinak na to doplatíme a budeme „na chvostu“. Myslíte si to také?
Green Deal je jednoduše daný směr. Rozhodně si nemyslím, že bychom nyní měli podporovat jen vše „zelené“ či podkopávat v Evropě těžký průmysl, který zde má tradici, desetiletí zde byl úspěšný, a zvyšovat svou závislost na jiných zemích. Po udržitelných řešeních je ale poptávka napříč řetězcem. Firmy na to reagují, už realizují či plánují investice tím směrem a řada firem, včetně těch velkých průmyslových, má dokonce své vlastní dekarbonizační závazky. Neměli bychom si tedy nalhávat, že zelené směřování Evropy zásadně změníme. Můžeme si však vybojovat prostředky na specifické investice v konkrétních odvětvích či bojovat za konkrétní podmínky a pravidla jednotlivých regulací, včetně třeba dílčích příspěvků v jednotlivých zemích při dosahování hlavních cílů. Měli bychom si definovat, co chceme, a za tím jít.
V čem tedy spatřujete hlavní rizika toho, čemu se newspeakem říká zelená tranzice?
Těch problémů je několik. Česko má velký podíl průmyslu, takže pro něj tranzice bude daleko těžší. Zmíním ale jen dva. Prvně dostupnost energií za konkurenceschopné ceny a energetickou soběstačnost. Musíme aktualizovat vnitrostátní klimaticko-energetický plán a státní energetickou koncepci tak, aby byly jasně směřujícími dokumenty a průmysl se na ně mohl spolehnout. Rizikem je, že uhlí by mohlo skončit i daleko dříve a ne kvůli tomu, že by nám to EU nařizovala, ale protože regulace systému emisních povolenek předběhla sama sebe.
Dnes jsme na ceně kolem 100 eur za povolenku a za chvíli se tak výroba z uhelných elektráren nebude vyplácet. Otázkou je, jestli si můžeme dovolit je vypnout? My přeci musíme vědět, čím je nahradíme! A to zatím nevíme, opatření pro řešení výstavby elektráren a zajištění zdrojové soběstačnosti v ČR chybí. Německo taková opatření má, mimo jiné umožňují i dočasně podpořit zdroj z uhlí, i kdyby se cenově výroba nevyplácela. Zároveň se nechceme dostat do situace, kdy bychom nebyli ve výrobě elektřiny soběstační, například nucené odpojování zákazníků je pro průmysl velkým rizikem.
Nebojím se, že bychom neuměli dál prosadit jadernou energetiku, protože v Evropě je dalších 11 zemí, které také stojí na jádru, některé i výrazně víc než my. Jde o to, abychom dokázali v Evropě vytvářet správné koalice při prosazování svých zájmů.
Druhé riziko je to, co to bude znamenat pro konkurenceschopnost. Měli bychom usilovat o konkrétní opatření k ochraně vnitřního trhu, aby na něj nevstupovaly subjekty, které zneužívají toho, že na ně nejsou kladeny tak přísné podmínky. Tady si nejsme jistí, že třeba CBAM, tedy to „uhlíkové clo”, bude plně fungovat, a byť jsme jeho zavedení podporovali, zároveň jsme byli proti omezování bezplatných povolenek. Není totiž jasné, jak naše výrobky budou konkurenceschopné na mimoevropských trzích – CBAM řeší pouze otázku importu, ne ale nákladů na vnitřním trhu, které se pak promítají do exportu. Nutné investice do dekarbonizace, nebo třeba jen vysoké ceny energie či povolenek, se nutně projeví.
Proč stát mlčí o útlumu uhlí a zasedne ještě uhelná komise?
V rozhovoru pro iDnes jste zmínil, že jste na tato rizika upozorňovali s oceláři už před 15 lety a nikdo vám nevěřil. Teď už se zdá, že v průmyslu si je uvědomují všichni. Jak je možné, že to nikdo dřív neviděl? Nebo viděl, ale mlčel?
Jednoduše jsme, jako Česká republika zaspali, nevěnovali jsme dost prostoru vyjednávání jednotlivých návrhů na úrovni EU. A hlavně, mnozí si naivně mysleli, že ocelí to skončí. Proto jsem i nevěřícně sledoval, že mnohé průmyslové segmenty dokonce podporovaly import levé oceli z Asie. Už tehdy jsme je upozorňovali, že s takovou se budou nakonec vozit celé produkty jako třeba auta. V poslední době mám ale pocit, že se vnímání Evropy a důležitosti legislativy, která tam vzniká, posouvá, a to nejen mezi politiky, ale i byznysem. Už před deseti lety jsme s Radkem Špicarem prosadili, abychom poslali do Bruselu zástupce, který tam za nás bude lobbovat. Spousta lidí ve Svazu nám tehdy říkala, že to není třeba, že se musíme zabývat místní legislativou. Jenže to hlavní se rozhoduje tam. Od politiků jsem cítil malou podporu, i když jsem ještě před pár lety jezdil do Bruselu lobbovat za oceláře.
Musíme si uvědomit, že většina „zelených“ směrů se definuje v Bruselu. Česká republika podepsala přístupové smlouvy do EU na základě referenda, ve kterých jsme se zavázali tuto zelenou politiku také spoluvytvářet. Je proto třeba být aktivní už při přípravě těch regulací, hledat koalice se státy, s nimiž se můžeme vzájemně podpořit. Svaz toto již dělá v rámci Business Europe a dalších organizací, hledáme spojence. Jde o každý detail.
Dokončení rozhovoru přineseme zítra.
Jan Rafaj (*1977), je držitelem titulu MBA. Profesní kariéru začal v roce 2005 ve Válcovnách plechu Frýdek-Místek, pak přešel do Arcelor Mittal. Od roku 2017 je jednatelem firmy Heimstaden Czech, dříve známé RPG Byty, jež má v portfoliu 40 tisíc bytů po OKD. Od roku 2011 byl viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy ČR, v květnu byl zvolen jeho prezidentem. Jan Rafaj je ženatý, má dva syny. Je autorem ústřední písně k filmu Bony a klid II.