Doba čtení:9 m, 8 s
Pavel Řežábek při svém vyvracení mýtů v řadě případů používá argumenty, jež sice vyvracejí mýty, ale samy s realitou pracují velmi kreativně, jak se korektně říká. Foto: ČEZ

Když hlavní ekonom ČEZu Pavel Řežábek vyvrací údajné mýty o obnovitelných zdrojích tím, co není pravda, jak se tomu říká? A jaká je tedy pravda?

V tematickém speciálu konzervativního týdeníku Echo z 1. června vyšel jednostránkový text hlavního ekonoma ČEZ Pavla Řežábka. Jmenoval se „Mýty kolem obnovitelných zdrojů“. Reprezentant ČEZ v něm vyvrací pětici údajných mýtů.  Nejpovedenější je přitom podtitul jeho textu, který zní: „Potřebujeme bezpečnější a levnější dodávky energie“. Což je konstatování veskrze pravdivé. Tím je však příděl čisté pravdy pro zmíněný text vyčerpán. Protože to vyvracení je složené z umně sestavených polopravd, nebo úplných nepravd. Nelze pochybovat o tom, že to pan Řežábek ví.

Prvním mýtem, který si vzal na paškál, je údajné tvrzení, že za každý obnovitelný zdroj se musí postavit jeden klasický, který ho v případě potřeby nahradí. Jde o velmi laickou formulaci. Při jejím použití však může lépe vyniknout, jaké nesmysly se to říkají. V každém případě, takhle to opravdu není. Pravda je taková, že musíme mít k dispozici dost zdrojů, které v případě potřeby nedodávající OZE nahradí. Tato formulace již je zcela pravdivá. Což bohužel neplatí o dalších slovech hlavního ekonoma ČEZ.

Ten totiž říká, že „po odstavení uhelných elektráren bude stačit vybudovat jen 2 až 3 GW výkonu jiných řiditelných zdrojů“. To nám, ve spojení s jadernými, vodními, plynovými a biomasovými zdroji, zajistí dostatek výkonu k tomu, abychom v případě potřeby dosáhli 12 gigawatt výkonu řiditelných zdrojů. Ten podle něj potřebujeme bez ohledu na to, kolik je v Česku fovotovoltaiky či větrníků. Což je pravda, protože to je špičková, tedy zimní potřeba Česka. V té době jsou dodávky z OZE pravidelně velmi malé, případně nulové. Nicméně těžko může být pravda, že by nám místo odstaveného uhlí stačilo postavit ony dva až tři megawatty výkonu. Proč?

Aktivisté chtějí konec uhlí, i když není náhrada

„Současný instalovaný výkon hnědouhelných elektráren v ČR je asi 10 800 MWe (představující asi 53 %) a předpoklad jejího poklesu (podle Státní energetické koncepce ČR) je do roku 2035 až na cca 6 400 MWe (31,5 %) a do roku 2040 až na cca 2 600 MWe (12,7 %),“ píše se přímo na stránkách ČEZ (zde). Pokud tedy odstavíme 10 800 megawatt řiditelného výkonu v uhlí a jako náhradu postavíme řiditelné zdroje o výkonu dva až tři gigawatty (asi v plynu), jak se dostaneme k potřebným zimním 12 gigawattům řiditelného výkonu? Z jádra jsou čtyři giga, paroplyn dává 1,363 giga, pár set megawatt přidá plyn, něco přibude z pálení biomasy, což dohromady udělá něco málo přes polovinu potřebného výkonu. Přes 1,7 gigawattu je sice instalovaný výkon velkých hydroelektráren, ale ty fungují pouze jako špičkový zdroj, nikoli jako kontinuální. (Případná argumentace tím, že naše potřeba výkonu je nadhodnocená kvůli exportu, je mylná. Export se v zimě pohybuje okolo 10procent produkce, takže i po jeho odečtení nám pořád bude chybět víc, než čtyři gigawatty výkonu.)

Čili jeden mýtus hlavní ekonom ČEZ vyvrátil, ale zároveň vypustil do světa zcela nepravdivou informaci. O to nepravdivější, že jeho společnost podepsala v roce 2022 memorandum (zde), ve kterém prohlásila, že chce být uhlíkově neutrální do roku 2040. Takže jestli firma tento závazek splní (zatím jej nezrušila), nastane popsaný deficit již v roce 2040. S ohledem na unií podporovaný růst cen emisních povolenek však může tento stav nastat už doslova za pár let (v roce 2026 zde). Což je horizont, který ani při hladkém průběhu neumožňuje postavit nové plynové zdroje (jež z hlediska emisí CO2 navíc fungují stejně, jako uhlí, např. zde).

Druhý vyvracený „mýtus“ zní: Fotovoltaika vyrábí jen 1000 a vítr 2000 hodin ročně. Tady už se rozeběhlo klasické aktivistické žonglování se slovy a čísly. „Pokud si stanovíme jako minimální požadovanou hranici aspoň 20% výkonu, vyrábějí fotovoltaiky na tento a vyšší výkon 2300 hodin ročně. Větrné elektrárny na stejné procento jedou 4000 hodin ročně.“  Zde není důvod pochybovat, ČEZ jistě disponuje kvalitními údaji. Ale pokud se vyvracené tvrzení zakládá na údajích o maximální výrobě těchto zdrojů (nebo prostě vyšší, než 20procentní), pak o nějakém vyvrácení mýtu stejně nelze hovořit.

Nesypejme peníze do nefunkčního řešení

Ze slov Pavla Řežábka je však zřejmé ještě něco. A to je (ne)efektivita fotovoltaiky a větru. Jestliže na 20 procent výkonu jedou 2300 a 4000 hodin, znamená to, že většinu roku dodávají ještě méně. Protože rok má 8760 hodin… „Průměrný koeficient ročního využití VTE v ČR je 23 % (v průměru za roky 2015–2020; pro srovnání, u solárních panelů je to kolem 12 %),“ uvádí ostatně i web Fakta o klimatu (zde).

„Fotovoltaika vyrábí hlavně v letním půlroce, vítr zase v tom zimním. Ideálně se tedy doplňují,“ vysvětluje také hlavní ekonom. Zdánlivě to tak vypadá. Jenže ono doplňování se má jasný limit, popsaný na předchozích řádcích. A rozpor je ještě větší. V létě se maximální výroba z fotovoltaiky pohybuje na úrovni 60 – 70 procent instalovaného výkonu, v zimě pak na úrovni 20 procent a méně (a špička spotřeby je už za tmy, čili bez účasti FV, zde). Větrné elektrárny mají průměrnou dodávku na úrovni 25 procent svého instalovaného výkonu (zde). Pro oba zdroje však platí, že v zimě jsou opakovaná období několika dnů, kdy nefouká vítr, ani nesvítí slunce. Stává se, že takové období bez slunce a větru trvá až dva týdny. V té době OZE nedodají zhola nic (např. zde).

Za normálních okolností (jež zatím ještě v Česku panují) si však takové situace nikdo nevšimne. Tedy s výjimkou dispečerů ČEPS, kteří vydají pokyn ke spuštění řiditelných zdrojů, jež nefungující OZE nahradí.

Pokud ovšem již bude odstavené uhlí, tak v případě zimního období bez slunce a větru budeme mít k dispozici pouze výkon z jádra a z plynu, čili něco přes polovinu toho, co nutně potřebujeme. Takže o nějaké záloze za OZE nelze uvažovat. Jediné, o čem v takové situaci bude možné uvažovat, je load shedding (odlehčení), fakticky postupné odstavování dodávek. Nediplomaticky se tomu ovšem také říká rolling blackout… Určitě do té doby, než bude postavena dostatečná plynová záloha. Zatím se o ní jen mluví.

Třetím údajným mýtem je to, že „Víc zapojených OZE způsobí blackout“. Hlavním argumentem Pavla Řežábka je tentokrát to, že se to zatím nikde nestalo, i když v Německu je OZE přes 50 procent a Řecko se v říjnu jelo pět hodin jen na OZE. Jenže Řežábek „taktně“ zamlčuje, že v obou státech jsou stále v provozu i ostatní zdroje elektřiny, které jsou schopné stát zásobovat bez přispění fotovoltaiky a větru. To je ten důvod, proč se blackouty zatím nedějí. Takže vysvětlení, proč k výpadkům nedochází, je už úplně zřejmé „uvedení v omyl“. Čili jednání, které předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem.

Zákaz kotlů ukazuje bezvýchodnost situace

Jinak, více zapojených OZE samozřejmě blackout může způsobit, ale samozřejmě také nemusí. Záleží především na kvalitách dispečerů (ČEPS), kteří musí stihnout včas dát pokyn k odstavení přebytečných větrných či fotovoltaických zdrojů. To je situace, která v Česku proběhla letos na Velikonoce, kdy ČEPS musel nařídit odstavení 400 megawatt fotovoltaiky.

Ovšem v případě, že se současný výkon v uhlí nahradíme OZE (primárně fotovoltaikou) a nebudeme mít v záloze řiditelné (plynové) zdroje, tak nám fotovoltaika či vítr, nebo oba zdroje souběžně, způsobí minimálně řízené odstavování dodávek.

Argumentace hlavního ekonoma ČEZ, že ke zvládnutí vyššího podílu OZE mohou sítě „využít řadu nových nástrojů, včetně různých typů baterií nebo elektrolyzérů na výrobu vodíku,“ je ze stejné kategorie, jako tvrzení o Řecku a Německu. Nové nástroje je jen prázdný pojem, neboť žádné nové nástroje, kromě „řízení spotřeby“, tedy vypínání dodávek, k dispozici nejsou. Bateriová úložiště je možné využít k regulaci výkyvu v síti (což skutečně může odvrátit blackout), nikoli však k náhradě odstavených zdrojů. A zmínka o výrobě vodíku? Kdyby nakrásně už nějaké elektrolyzéry v průmyslovém měřítku vyráběly zelený vodík pro energetiku (což zatím není jasné, kdy vůbec bude), tak jak by to vyřešilo výpadek velkého množství OZE? K tomu je přeci potřeba celá infrastruktura…

Mimochodem, téma blackoutu média i politici dlouhodobě přehlíží. Co by nás v takovém případě čekalo, si můžete přečíst zde, zde a zde.

Čtvrtý mýtus je prý vznik závislosti na Číně, stejně jako tomu bylo s plynem na Rusku. Zde má hlavní ekonom ČEZ jistě pravdu v tom, že srovnání s dovozy plynu a ropy neobstojí. Dál už je to s pravdou horší. V prostoru EU se vyrábí jedno procento světové fotovoltaiky (zde). Abychom tento stav mohli změnit, musíme k tomu mít suroviny. Valnou většinu, respektive téměř všechny má však pod kontrolou Čína (což se týká i baterií, např. zde a zde). Takže doba, po kterou může fotovoltaický panel po dovezení do Evropy fungovat, na závislosti na Číně nic nemění. Navíc, ta obrovská množství jeduplných panelů, která chce do evropských států unie nacpat v co nejkratší době, znamená akutní závislost už nyní.

S větrnými elektrárnami je situace lepší, těch vzniká v Asii jen asi polovina. Evropské firmy Vestas a Siemens jsou mezi pěti největšími výrobci na světě.

Nicméně fatální závislost na Číně, i v případě zelených technologií, otevřeně přiznal jen před pár dny i německý kancléř Olaf Scholz (zde).

Poslední údajný mýtus, který hlavní ekonom ČEZ v týdeníku Echo24 vyvracel, je ten, že OZE zaberou spoustu místa. Podle jeho tvrzení by teoreticky na zajištění tuzemské spotřeby elektřiny stačilo jedno procento půdy (780 km2). V tomto bodě se příznivci a odpůrci bezhlavého přechodu na OZE dlouhodobě neshodují. Například europoslanec Luděk Niedermayer (TOP09) tvrdí, že na zajištění české spotřeby elektřiny stačí teoreticky jen čtyři čtverce o straně 21,4 kilometru (tedy 1831,8 km2), osazené OZE (zde). Ač je sám horlivým zastáncem rychlé zelené budoucnosti, uvádí dvojnásobek toho, co Pavel Řežábek.

Na druhé straně existuje recenzovaná studie, na jejímž zadání se podílel europoslanec Ondřej Knotek (ANO). Z ní vyplývá, že v Česku není dost volné půdy, na které by se potřebné OZE daly postavit. (Zpráva o studii zde, celá studie je k dispozici zde, rozhovor s Knotkem o kritice studie zde.)

Čili tvrzení Pavla Řežábka lze zodpovědně brát pouze jako jeden z názorů, nikoli jako zjevenou pravdu. Protože na téma prostorové náročnosti OZE zjevně existuje více nějakým způsobem podložených názorů.

Ať už je to s nároky na prostor v případě OZE jakkoli, jisté je například to, že pokud bychom chtěli ve větru získat instalovaný výkon stejný, jako má Temelín, potřebovali bychom na to přes 1000 dvou megawattových větrníků. Jejich vrtule dosahují do podobné výšky, jako chladicí věže Temelína, které měří 155 metrů.  (Se stoupajícím instalovaným výkonem větrníků sice klesne jejich počet, ale poroste jejich výška. Vrtule pětimegawattové elektrárny dosáhne zhruba 250 metrů.)

Jisté je ovšem také to, že za slabého větru či bezvětří bychom z tohoto množství nezískali ani watt. V případě noci platí to samé pro fotovoltaiku. Za silné oblačnosti by pak její výkon byl jen o málo lepší. Ostatně údaje o průměrném koeficientu ročního využití větrných elektráren (23%) a fotovoltaiky (12%), které uvádějí Fakta o klimatu, jsou zcela jednoznačné.