Rekapitulace klimatické strategie EU

Radikální proti emisní tažení Evropského parlamentu je ve světě osamocené. Z největších světových znečišťovatelů je v EU pouze Německo se dvěma procenty podílu na globálních emisích CO2. Snaha Unie proto nemůže být úspěšná. Foto: wikipedia.org

Vysoké cíle EU vyžadují vysoké náklady, na které Unie úplně nemá. Přesto chce nová předsedkyně Evropské Komise Ursula von der Leyenová – a nejen ona – zavést Nový zelený úděl pro Evropu.

Minimálně do dalších eurovoleb se v takzvané klimatické politice EU zřejmě nic nezmění. Otázkou samozřejmě je, jaký bude přístup jednotlivých států. Hlavní proud se však bude snažit postupovat podle těchto kroků:

  1. Úplná dekarbonizace zásobování energií, provázená elektrifikací a rozvojem obnovitelných zdrojů (OZE)
  2. Zvyšování energetické účinnosti, vedoucí k úsporám energie
  3. Dekarbonizace dopravy, která má být čistá, bezpečná a propojená
  4. Oběhové hospodářství
  5. Inteligentní propojená síťová infrastruktura
  6. Udržitelné zemědělství a využívání půdy
  7. Zachycování a využívání zbývajících emisí CO2

Jenže dosavadní závazky členských zemí EU (pokles emisí o 60% oproti roku 1990) nejsou dostatečné pro splnění cílů Pařížské konference a samozřejmě nejsou dostatečné ani pro dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Unie proto nechala vypracovat osm scénářů, jak cílů dosáhnout. Z nich pouze dva představují cestu, jak se k neutralitě dostat. Ty počítají nejen s bezuhlíkovými zdroji, ale také s oběhovým hospodářstvím a se změnou „spotřebitelských preferencí“.

Co tedy tyto pojmy ve skutečnosti znamenají?

Oběhové hospodářství

„Oběhové hospodářství je založené na minimalizaci tvorby odpadu a na opravě, renovaci či recyklaci existujících produktů a materiálů za účelem jejich opětovného využití. Posun směrem k oběhovému hospodářství znamená snížení negativních dopadů na životní prostředí, zvýšení bezpečnosti dodávek surovin, posílení konkurenceschopnosti a inovací, vyšší růst a tvorbu nových pracovních míst.“ Tak jej definuje tisková zpráva Evropského parlamentu z dubna 2018 (česky zde).

Čtěte také:
Němci přitvrdí v boji s emisemi
Šéfka německých zelených chce víc zákazů

„Tento balíček obsahuje také důležitá opatření týkající se nakládání s odpady, ale současně jde ještě dále, protože vymezuje pravidla, která zohledňují celý životní cyklus výrobku a jeho cílem je změnit chování podniků a spotřebitelů. Členské státy budou poprvé povinny dodržovat jednotný společný legislativní rámec,” uvedla zpravodajka tehdy schválených recyklačních směrnic Simona Bonafè.

Ze zprávy je zřejmé, že Evropskému parlamentu nejde jen o recyklaci a o to, aby výrobky vydržely co nejdéle. EP chce „změnit chování spotřebitelů“. Jenže tenhle pojem zatím protagonisté nijak nepřibližují. Může tedy znamenat cokoli, od osvěty po nařízení, že nové kalhoty si můžeme pořídit jednou za pět let.

Změna spotřebitelských preferencí

Ač kýženou změnu spotřebitelských preferencí unijní činitelé zatím nijak nespecifikují, operují s ní často. Takže co vůbec znamená slovo preference? Wikipedia jej vykládá takto: „Preference (z latinského prae-feró, dávám přednost, stavím do popředí) znamená česky přednost, kterou lidé dávají tomu, co preferují. Pojem se užívá všude tam, kde je možnost více méně svobodné volby nebo výběru.“

Vzhledem k tomu, že se naše preference mají měnit na základě unijní legislativy, která změní podmínky na trhu, nepůjde o „možnost více méně svobodné volby nebo výběru“. Protože nepůjde o změnu spotřebitelských preferencí, ale o změnu chování na základě nařízení.

Reálně tedy lze očekávat legislativu, která bude postupně omezovat spotřebitelskou volbu. Jinak těžko půjdou naplnit velkolepé recyklační cíle, které si parlament stanovil. Omezení spotřebitelské volby bude znamenat legislativou způsobené zúžení výběru, případně i zavedení pravidel nákupu nových věcí.

Nezodpovězenou otázkou je, co to udělá s výrobou a s obchodní sítí v Evropě a tedy se zaměstnaností. Tím se zatím nikdo nezabývá. Na druhou stranu je nepopiratelný fakt, že produkce odpadů je obrovská. (A jaká je teprve v Asii, kde se tím nikdo nezabývá…)

Jen u uhlí nezůstane

Je také zřejmé, že současné prosazování plynu, jako ekologického zdroje, nebude mít dlouhého trvání. Například ve Velké Británii už si jej aktivisté berou na mušku. Což je pravděpodobně jen předstupeň k obdobnému tažení, jaké nyní probíhá proti uhlí. Po několika soukromých bankách se totiž i Evropská investiční banka (EIB) rozhodla od roku 2021 nepodporovat projekty s emisemi vyššími než 250g CO2 na výrobu jedné kilowatt hodiny (zde).

To vylučuje z jejího financování uhelné elektrárny. Plynové musejí pracovat s nejmodernějšími technologiemi, třeba s ukládáním uhlíku, o kogeneraci a využívání bioplynu nemluvě. Což je situace analogická podmínkám, ve kterých se zatím využívá uhlí.

Na druhou stranu, financování fosilních projektů je ochotná zajistit celá řada bank ze světa, takže kroky EIB, nebo třeba belgické KBC, neznamenají vyschnutí finančních zdrojů. Ani pro uhlí a samozřejmě ani pro plyn. Takže aktivistický tlak bank nebude stačit a bude pokračovat tlak politický a legislativní. A po uhlí tak bude následovat ropa a pak zemní plyn i LPG.

Může se něco změnit?

Zda do kanceláří komisařů a poslanců proniknou stále sílící a stále silněji umlčované hlasy těch, kteří upozorňují na chybný základ celé současné klimatické politiky, nebo na její nereálné cíle, je zatím také nejasné. Jejich argumenty přitom nejsou horší, než ty, podle kterých se nynější reprezentace v Bruselu řídí. Například „hokejkový“ graf, který je základním kamenem současného politického přístupu ke klimatu, provázejí od samého počátku odborné pochybnosti (zde a zde). O tom, že za změnami počasí jsou jiné příčiny, než lidmi produkovaný CO2, existuje také nejeden vědecký názor. Například o tom, že ten rozhodující vliv na klima má úbytek vegetace a z toho plynoucí narušení tepelného systému a vodního koloběhu, si můžete přečíst zde, nebo zde.

Celý boj proti CO2 je totiž stále pouze politická záležitost, protože prakticky nikde na světě tohle téma není pro lidi zásadní. A protože nová předsedkyně EK Ursula von der Leyenová vyhlásila za jeden ze svých hlavních cílů bezuhlíkovou EU do roku 2050, politická vůle k tomu nebrat ohled na jiné vědecké názory bude velká.

Politici by zdánlivě víc mohli slyšet na ekonomické argumenty.

Dopady rychlé dekarbonizace, uhlíkové neutrality, růstu cen elektřiny, automobilů i dalších výrobků, jak se tu tam v náznacích objevují, by mohly mít značné, podle některých názorů až tragické důsledky pro ekonomiku EU. Dílčí potvrzení pesimistických odhadů vývoje již jsou známé. Například požadavky německých průmyslových firem na kompenzace za nejvyšší ceny elektřiny v Evropě. Cena vyhnaná do výšin podporou OZE jim totiž zdražuje výrobu a tím zhoršuje konkurenceschopnost. A to se přitom v Německu ještě elektřina vyrábí i z jádra a z uhlí….

Analýzy toho, co čeká kvůli regulacím evropský automobilový průmysl, jsou zatím běžně publikované. A žádná není optimistická. Jen Volkswagen přitom do elektromobility (ke které automobilky nutí regulace) chce v příštích pěti letech vložit 33 miliard eur (zde). Mohutně investují i další evropské značky. Ovšem růst zájmu o elektrická auta se zatím nedostavuje. Tak rostou dotace (zde).

Žádný z uvedených ekonomických signálů však nijak nezapůsobil na nově zvolený europarlament. V něm převažují příznivci stále radikálnějších zelených myšlenek. Nikdo z nich si neláme hlavu tím, co jejich tažení udělá s celou Unií. Ani s tím, že uhlíkovou neutralitu bude muset valná většina členských států financovat na dluh. Který by ovšem při naplnění černých scénářů měly problém splácet.

Změna se tedy v následujících pěti letech na úrovni EU nedá očekávat. Spíš naopak. Současně se dá ovšem očekávat, že celosvětové emise CO2 a dalších člověkem produkovaných skleníkových plynů porostou. Bez ohledu na to, co bude dělat Evropa.

Mohlo by vás zajímat:
VIDEO: Nejlepší podzemní sklápěčka na světě
Mobil ušitý horníkům na míru
VIDEO: Čínský titán na 16 kolech