Analýza: Přechod z uhlí na plyn nedává smysl

Uhlí i plyn představují z hlediska produkce skleníkových plynů srovnatelnou zátěž. Jejich produkci lidmi chce EU zastavit. Bez jedné či druhé suroviny se však evropské země neobejdou. Jak vypadá neideologické porovnání obou zdrojů energie?

Při snaze změnit energetickou základnu evropských zemí je klíčová jejich energetická bezpečnost, soběstačnost a ekonomické možnosti. Jak jsou na tom energetické zdroje podle těchto kritérií? Jednoznačně nejhůř jsou na tom pro svoji nespolehlivost a enormní celkové náklady takzvané obnovitelné zdroje. Jaderná energie poskytuje bezpečné dodávky, je ekonomicky přijatelná a plní emisní záměry. Výstavba těchto zdrojů však trvá dlouho. Česko – nejen Česko – však potřebuje mít zajištěné energetické potřeby okamžitě. A k tomu splnit emisní cíle, ke kterým je v Bruselu zavázali jejich premiéři či prezidenti.

Čtěte také:
Tendr na Dukovany možná už v listopadu
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Pro Česko jsou z tohoto pohledu relevantní pouze dva zdroje – uhlí a plyn. To, že většina médií a část politiků považuje uhlí za odepsané, na tom nic nemění. Nic jiného na výběr nemáme. Tedy pokud máme mít zajištěné dodávky elektřiny a tepla a být v jejich výrobě soběstační a tím i nevydíratelní (letošní bezskrupulózní nátlak EU na Švýcarsko varuje, zde a zde).

Otázka energetické bezpečnosti

Uhelných elektráren má Česko zatím ještě dostatek a ty plynové je možné stavět rychle. To znamená, že od vyřízení všech formalit a povolení může nový zdroj stát za tři až pět let (zde). Čili oba typy zdrojů jsou víceméně k dispozici. Do sítě mohou dodávat energii kontinuálně, zároveň se dají podle potřeby odstavovat do zálohy (když třeba vyrábějí OZE, nebo na noc klesá poptávka) a opět spouštět. Pro paroplynové zdroje je to typická vlastnost. Z hlediska energetiků jsou oba zdroje flexibilnější než jádro, jež je primárně vhodné pro kontinuální dodávky v základním zatížení.

Při extrémních zimách však mohou mít uhelné elektrárny problémy s vykládkou uhlí. Velké mrazy, znamenající velký odběr, by podle zkušeností z USA mohly způsobit potíže i plynovým zdrojům.

Otázka energetické soběstačnosti

Vlastního uhlí má Česká republika zásoby ještě na 30 let. Při posunutí územních limitů na déle, ale tato otázka není na stole. Přeprava uhlí tak probíhá pouze po území Česka za použití tuzemských přepravních tras a prostředků. Jde o jediný zdroj energie, který máme pod kontrolou po celou dobu těžby i transportu do míst spotřeby.

Vlastního plynu má republika v moravských ložiscích minimální množství. Vlastní kapacita je pro národní potřeby zcela zanedbatelná. Plyn se do Česka dostává prostřednictvím plynovodů, jež vedou přes území řady států. Valná většina dovezeného plynu – bez ohledu z kterého přitéká směru – pochází z Ruska. I kdyby Rusko bylo, jako že není, zcela solidní partner, není bezpečné být v dodávkách čehokoli strategického závislí na jednom, byť „jen“ dominantním dodavateli. Kdyby se do Česka musela dovážet pitná voda, protože tady nikde není, považovali byste za správné, aby byl jen jeden dodavatel? S plynem je to úplně stejné.

Čtěte také:
Marek: OZE správně znamená Občasné Zdroje Energie
Emise z energetiky klesají, z dopravy naopak rostou

Rychlou skutečnou diverzifikaci dodávek není reálné v nějaké brzké době očekávat. A i kdyby se něco takového podařilo, pořád jde o dovoz. A výpadek dodavatele vždy způsobí problémy. Napadlo snad někoho, že v roce 2020 nebudou v Evropě, ba ani na světě, k dostání obyčejné roušky z Číny? Když něco není, nedá se na to ani uplatnit oblíbený socialistický recept s přerozdělováním. To co nemám, nemůžu rozdělit. Což je letos na podzim velmi aktuální. Zemní plyn chybí po celém světě. Nemá ho Čína, pokud zvýší vývoz, nebudou jej mít ani USA a samozřejmě jej nemají dost ani evropské země. Jeho ceny stoupla již o téměř 500 procent. Jak situace s plynem dopadne, se zatím nedá odhadovat. Podle všeho bude velmi záležet na tom, jaká bude zima, a tedy jaká bude jeho skutečná spotřeba. Jestli bude zima tuhá, budou problémy (například zde, zde a zde). Vypadá takhle popis suroviny, na které je možné postavit národní energetiku?

Otázka emisní

Emise oxidu uhličitého, na který se zaměřil Brusel, jsou z uhlí oproti plynu zhruba o 50 procent vyšší. Spálením se uvolňují i skutečně potenciálně jedovaté látky. Ovšem ve srovnání s devadesátými lety jsou současné uhelné elektrárny vysoce ekologizovanými provozy. O tom nemůže být sporu.

Zemní plyn má tedy v místě spálení poloviční emise CO2. Jenže jeho úniky při těžbě a také při přepravě množství emisí oxidu uhličitého prakticky vyrovnávají s uhlím. (Způsobuje to metan, jež je hlavní složkou zemního plynu a zároveň je násobně skleníkovější, než oxid uhličitý, zde, zde, zde, zde.)

Na snižování skutečně škodlivých emisí z uhlí se dá samozřejmě nadále pracovat tak, jako je tomu nyní. Otázkou je, nakolik má tato snaha v některých směrech smysl, či zda nejde jen o ostrakizaci tohoto průmyslu. Například limity na rtuť v emisích jsou tak malé, že je nejdřív nikdo neuměl ani reálně změřit. Ověřit přitom barnumská tvrzení ekologistických organizací o tom, kolik lidí kde zemře kvůli uhelné elektrárně v rámci Evropy je prakticky nemožné.

Má-li tedy k náhradě uhlí plynem dojít kvůli emisím CO2, jde o absolutní nesmysl a vyhazování peněz.

A ani vliv ostatních emisí na člověka – jež se nyní prakticky neberou v úvahu – zřejmě úplně nevyváží drahý a rizikový, navíc krátkodobý přechod na plynové zdroje. Zavádění nových a nových metod zachycování emisí může dávat podstatně větší smysl. A to včetně (a především) zachycování těch emisí, jež jsou pro člověka skutečně nebezpečné. V každém případě, uhelné elektrárny v současnosti, emisně není možné srovnávat s uhelnými elektrárnami na počátku devadesátých let. Na tom nic nemění aktuálně probíhající snaha vykreslit život v okolí elektrárny jako něco strašidelného (zde). ČEZ tehdy odsířil elektrárny a tím udělal ten zásadní krok k tomu, aby se v nynějším ústeckém kraji dalo žít. Nikoli nějaká evropská pravidla.

Provozovatele uhelných zdrojů je potřeba bedlivě sledovat, protože dým z komínů je potřeba držet na uzdě. Je nezbytné je filtrovat a vůbec se starat o to, aby potenciální škody byly co nejmenší. Leč zároveň je nezbytné mít na paměti, že uhlí nedokážeme rychle bezpečně nehradit. To je prostě fakt. Takže spolu musíme nějak vyjít.

Otázka ekonomická

Na jedné straně jsou již postavené uhelné elektrárny a teplárny, jež spolehlivě permanentně dodávají energii kdykoli je potřeba. Některé se blíží ke konci své životnosti, mohlo by se je však vyplatit modernizovat. Jiné mají před sebou ještě řadu let provozu. Spolu s jádrem tvoří existující a výborně fungující páteř české energetiky a teplárenství. Náklady, jež vyžadují, jsou provozní, případně jde o náklady na ekologizaci a splnění nových emisních limitů. (O kvalifikovaném vzniku takových limitů se dá mnohdy s úspěchem pochybovat, ale to není předmětem tohoto textu.)

Na druhé straně stojí plynové zdroje, jež v tuzemské energetice téměř nejsou. (V teplárenství je jejich pozice nyní o něco lepší.) Jeden blok o výkonu zhruba 600 megawatt vychází na nějakých 10 – 15 miliard korun, plus náklady na připojení k plynárenské infrastruktuře (zde). Jde tedy o relativně nižší náklady a samotná stavba trvá v řádu let. Má však smysl budovat za, řekněme sto miliard nové plynové zdroje, které se podle Bruselu stejně budou muset zcela nejpozději do roku 2050 odstavit? Nebo dřív? Tím spíš, že například unijní Evropská investiční banka již odmítání financování právě plynových projektů? A můžeme pro ně vůbec mít bezpečně dost plynu?. S ohledem na letošní raketový růst cen plynu by se totiž snadno mohlo stát, že energie a teplo z plynu se stanou jen luxusním zbožím (zde, zde, zde, krachy distributorů zde a zde).

O vlivu uměle zavedených netržních emisních povolenek zde nemá smysl mluvit. Protože bez ohledu na to, zda povolenky respektujeme, nebo ne, svítit a topit musíme. Nicméně je fakt, že díky nižším emisím CO2 při spalování jejich cena na plyn dopadá méně. Při současných cenách plynu je to však stejně jedno…

Co z toho plyne

Ideálním řešením pro Českou republiku, ale i pro ostatní „uhelné“ státy, je co nejširší energetický mix. Tedy oč se zatím stále snaží o Česko. Využíváme uhlí, jádro, plyn, hydroelektrárny, máme vrtule a fotovoltaiku a dřevní štěpku. Širší portfolio zatím ani mít nemůžeme. Výsledkem je výborně fungující a stabilizovaná soustava, jež bez problémů zásobuje lidi elektřinou i soustava teplárenská, jež se stejnými parametry dodává lidem teplo.

Vynucené nahrazení uhlí plynem je z pohledu emisí oxidu uhličitého – a ty jsou důvodem k tomu všemu – zcela nesmyslné. Nahradili bychom emise CO2 ze spáleného uhlí sice nižším množstvím CO2 ze spáleného, ale zároveň metanem z uniklého plynu. Za to bychom zaplatili již téměř absolutní závislostí na dovozu energetických surovin. Navíc plyn je dražší než uhlí, které máme doma.

Ekonomicky takový přechod nedává smysl především pro koncové zákazníky, kteří budou platit víc za energie. Ekonomicky to nedává smysl ani po stránce financování výstavby, protože nad investicemi do fosilního plynu se vznáší otazník již delší dobu.

Na základě uvedeného je logický jediný závěr. Přechod energetiky na plyn nedává vůbec žádný smysl.

Závěrem

Energetika ani teplárenství nejsou oblasti, ve kterých je možné sázet na revoluční a nevyzkoušená řešení. Jsou to oblasti, ve kterých je potřeba ve velkém měřítku nasazovat to co funguje a co si zároveň ten který stát může dovolit zaplatit bez toho, že by ohrozil svoji energetickou a tím i celkovou bezpečnost. Zajištění bezpečnosti je přitom jedním ze základních poslání každého státu.

Všichni politici, kteří energetickým nápadům Evropské komise, včetně ukončení používání uhlí přikyvují, nebo proti nim nic nedělají, souhlasí s tím, aby český stát svoji základní bezpečnostní funkci porušil. Nikdo z voličů přitom nedal nikomu mandát k tomu, aby umožnil raketový růst cen energií a tím jej vystavil nebezpečí energetické chudoby a chudoby vůbec.

Nadcházející volby však nenabízejí šanci na změnu toho přístupu. Většina stran o rázném postupu vůči Bruselu ve svém volebním programu nemá zmínky, energetikou se také příliš nezabývají. Pro unijní ideology je přitom enormní zdražení energií a případný rozvrat odvětví krokem správným směrem, neboť omezí produkci oxidu uhličitého v evropských státech. Cena za toto omezení produkce CO2 je přitom vůbec nezajímá. Že bude obrovská, už začalo – konečně – docházet i politikům v čele jednotlivých států Evropy. Včetně těch českých.

Bohužel se upínají k hledání způsobů, jak chudším lidem kompenzovat růst životních nákladů způsobený růstem cen plynu a elektřiny (a cen vůbec). Daleko snadnější a levnější cesta je přitom odmítnout aktuálně navrhovaný ultra zelený plán Fit for 55. A pálit uhlí, dokud nepostavíme dost jádra. Protože vůbec nejde o světové klima. Jde o to, jestli my sami budeme mít peníze na to, abychom si svítili a topili podle toho, jak potřebujeme a ne podle toho, jak nám to vymyslí někdo v Bruselu a podobně. Možná si to naši politici neuvědomují, ale uhlí je důležité v řadě států v Evropě, což nabízí velký manévrovací prostor. Současná plynová krize k tomu ideálním argumentem, který dává celé možné diskuzi správně realistické kulisy. Vedle nich by obligátní dramatické řeči o světovém klimatu, jež přitom EU naprosto nemůže ovlivnit, rychle vybledly.

Pro politiky by mohly být cenným impulzem aktuální zprávy z Číny (!). Tu sevřel nedostatek elektřiny velmi rychle (zde).